"Terezo, ale aby bylo jasno, já si nestěžuju. Vím, že každej má něco. Ale já jen zoufale potřebuju mít aspoň někdy pocit, že mě třeba někdo slyší, že někdo vidí, co dělám. Protože když to všechno večer dodělám, tak už tu nikdo není, kdo by mě obejmul. Kdo by mi dal pusu a uvařil mi čaj. Vypil ho se mnou...
Je pozdě v noci, projíždím fotky v mobilu. Jdu hodně do minulosti. Masochistka. Fotka z pláže, tváře trochu spálené a od písku, slunce udělalo na fotce duhová kolečka. Když zavřu oči, pořád to cítím. Vítr, co vysouší prosolené vlasy. V nose vůně moře a rybiny. Prsty u nohou zabořené do horkého písku. Já, on, obytňák zaparkovaný na dohled od pláže....
Je noc. Ležím na podlaze a pláču. Ale nejsem smutná. To jenom štěstí vytejká ven. Na tu podlahu. Dívám se do stropu domu co už brzo přestane být naším domovem. Cítím lítost? Asi jo. Ale je to jenom místo. Věc. Tak moc se těším na to, co nás teď čeká, až se na to bojím myslet. Pověrčivost. Že by to...
Už je to dva roky a stejně se mi pořád zdají sny, které tak věrně odrážejí tu míru ponížení a zrady, že se pokaždé vzbudím uprostřed noci a jen žasnu, jak může být vlastní mozek takový zrádce. Kolem mě oddychují děti a já v tu chvíli, i po té době, kdy on už vlastně stihl prožít další život, tak já...
Poslední dobou je všechno tak moc na prd. Zároveň mi možná nikdy nebylo líp. A tyhle dva pocity musím zkombinovat dohromady tak, aby to bylo k žití. Protože někdy už skoro není. Musím z těch dvou opačných extrémů zprůměrovat svoje dny tak, abych mohla jít alespoň trochu rovně. A to je dřina taková, že si skoro denně říkám, jak dlouho...
Víš, ty schody, po kterých teď chodíš každý večer domů, byly původně strmější. Ale nedalo se po nich pohodlně chodit a později ani jezdit s kočárkem, tak jsme je prodloužili. Botník, kam si po příchodu uložíš svoje střevíce, jsem si kupovala ještě do původního bytu, než jsem poznala manžela. Do bytu v centru hlavního města, kousek od místa, kde...
Chtěla jsem na chvíli zahlušit tu potřebu dostávat ze sebe všechno skrz písmena. Nedmýchat jeho nenávist, mít už konečně klid, ticho, hlavně už mi dej, proboha, pokoj. Ale ne. Zjistila jsem, že ta nenávist se neživí tím, co já dělám a nedělám. Můžu být rozumná, milá, nebo klidně hysterická, protivná i lhostejná. Je to vlastně jedno. Ta nenávist...
Měli jsme výročí. Rok ode dne, kdy mi řekl, že to nedáme. Kdy se sebral a odešel, uřízl pode mnou větev a nechal mě spadnout ksichtem přímo do bahna, chvíli před Vánoci. Nechal mě doma, v slzách, prosila jsem, křičela, neodcházej, bojuj, bojuj o nás přece! Jde umřít na bolest srdce, ptala jsem se sama sebe za ten rok tisíckrát....
Dlouho jsem se držela naděje. Sakra dlouho. A jeho to štvalo tak moc, že si přestal sypat popel na hlavu a začal mi ho sypat do očí. Dupal mi na prsty, za které jsem ještě z posledních sil visela nad propastí, do které jsem zoufale nechtěla spadnout. Myslel si, že se z toho za měsíc za dva oklepu, vždyť co...
Trápilo mě, že nemám odpovědi na svoje otázky. Že v tom přece není žádná logika. Nechápu to, o to víc to bolí. Proč? Prostě proč a proč takhle strašným způsobem? Zkus to neřešit, říkala mi máma. Pusť to z hlavy, nebo se z toho zblázníš. Bůh ví, že jsem se snažila. Ale nejsem zjevně ten typ. Neumím to. Jenže jak...
Moje terapeutka je skvělá. Vždycky řekne něco tak trefného, že stačí si to tu a tam připomenout a nechat si tím pomoct. Vyprávím jí, jak ještě občas vzpomínám. A že to bolí, samozřejmě. No jo, to ale pijete jed z mrtvoly, že jo? A to je docela hnus, ne? Jo, to teda je, kývu. A tak se snažím ho nepít....
Když jsem čekala naši první dceru, založila jsem deník. Pro ni, pro nás, jako takovou úschovnu vzpomínek, důležitých momentů naší rodiny, lepila jsem tam fotky, ústřižky, zaznamenávala rodinné milníky. Říkala jsem si, že až bude dospělá, ten sešit dostane a bude mít takový poklad z minulosti, naše malá tajemství. Poslední zápis je z loňska o tom,...