Jak už nebloudím

Je noc. Ležím na podlaze a pláču. Ale nejsem smutná. To jenom štěstí vytejká ven. Na tu podlahu. Dívám se do stropu domu co už brzo přestane být naším domovem. Cítím lítost? Asi jo. Ale je to jenom místo. Věc. Tak moc se těším na to, co nás teď čeká, až se na to bojím myslet. Pověrčivost. Že by to mohlo zmizet. Mohlo by se to nestát. Myslím na to, jak dlouho už jsem tenhle pocit štěstí neměla.

Když jsme, tehdy ještě manželé, šli lesem. Jedno dítě hopkalo vepředu, druhé se vezlo v kočárku a třetí mi spalo v nosítku, dívala jsem se do korun stromů a cítila takový nával štěstí, až mi to mačkalo hrudník. My dva, naše malé děti, dokázali jsme to! Všechno to, o čem jsme kdysi v začátcích snili. To, co jsme si plánovali. Chtěla jsem to s ním sdílet, cítit to s ním a dostat z něj taky nějakou emoci. Jenže už to nešlo. Už v něm nebyla. Jen pusto prázdno a zima. Hodně jsem mluvila, popisovala jsem mu, jak jsem šťastná, ale bylo to jako když se vám blbě spojí hovor. Jako bych slyšela jen ozvěnu svého hlasu, co vás ruší od myšlenek na to, co vlastně chcete říct. Chvíli to zkoušíte, až nakonec naštvaně položíte telefon. A tak to ke konci bylo až mrazivě často. Hovory, co zůstávaly zmeškané, hovory, co se nespojily. Spojení prostě zmizelo. Viděla jsem to a zároveň jsem před tím tvrdohlavě zavírala oči.

Moje máma nesnáší, když mluvím sprostě. Jenže teď to musím říct. Musím prostě říct: Nasrat! Nasrat na všechnu tu faleš a malost, nasrat na všechno, co stálo a pořád stojí v cestě. Snažím se prokličkovat si svoji cestu dál, protože nakonec je to vždycky jenom člověk sám, na němž záleží, jestli to štěstí tam je, nebo není. Já ho v sobě mám a nenechám ho udupat.

Za poslední dva roky jsem zjistila, že asi není nic, co bych sama nezvládla. Nebo si to nezvládla nějak zařídit. A ano, jsou dny, kdy prostě padám na hubu, protože obstarat tři děti, vypravit je ráno do školy, pracovat, udržovat domácnost, nakoupit, uvařit, vyzvednout, zabavit, úkoly, večeře, to nejim, mami, to nechci, uděláš palačinky, sprcha, zoubky, spinkat, pohádku? To je fakt slušná nálož. Ale když se vrací síla, zjistíte, že to prostě zvládnete. Kolotoč si nastavíte tak, aby se točil podle vašich pravidel, a prostě to jde. Když ale přijede sestra s rodinou a švagr zmizí odpoledne na zahradu, je to tak obrovská úleva jenom sedět na gauči a pít kafe. On se pak k večeru vrátí dovnitř, celý špinavý. Vyčistil jsem okapy, shrabal listí, ten plot jsem ti opravil a trávu posekal. Když zase vidím, jaké by to bylo, nebýt na to sama, to bolí.

Nicméně všechno se mi teď mění pod rukama a já se jen modlím, aby ten směr, který to všechno nabralo, byl konečně ten správný. Ten můj. Abych už nezabloudila, nebo minimálně ne tak šíleně. Což by se mohlo tentokrát povést líp, protože teď už držím mapu já a nespoléhám na nikoho.