Dcery odjely na víkend s tátou a my jsme s chlapečkem sami. Poprvé neodjíždíme, zůstáváme spolu doma. A je to těžké, jako poslední dobou všechno. Vrávorá kolem mě krokem opilého starce, směje se a kouše. Usmívám se na něj, uvnitř pocit na umření.
Jsem unavená. Strašně. Venku prší, jsme zavření doma. Když vysvitne slunce a my vyrazíme, dvakrát zmokneme do několika málo minut na kost. Jasná symbolika posledních dnů. Únava je hodně fyzická a ještě víc psychická, nedá se z toho nijak vyhrabat. Jen držet. Vydržet. Naplňuje se do puntíku všechno to, před čím mě hned na začátku varovaly rozvedené...
Nenávidí mě, protože sebe možná nenávidí ještě víc. Ale to si samozřejmě nikdy nepřizná, protože sebereflexe je to, co vždycky postrádal. Mám jen jeden život a ten si chci sakra užít, řekl mi několikrát a říkal to pořád dokola i všem kamarádům. Jako by to mělo posvětit a ospravedlnit to všechno, co dělal a říkal ženě, která mu dala tři...
To bude náhodou super hele, budeš mít teď dost volného času jen na sebe, volný každý druhý víkend, slyšela jsem už mockrát. Jo, super by to bylo, kdybych si to takhle vybrala sama. Super by to bylo, kdybych nemusela ten volný čas trávit doma ve městě spolu se strachem, že někde potkám svoje vlastní děti s jejich otcem a novou...
Tříměsíční syn spokojeně vrní a pozoruje chrastítko, kterým nad ním kývu. Švagr na terase roztápí gril, děti běhají po zahradě a vydatně u toho ječí. Červencový den se pomalu chýlí ke konci, paprsky dopadají šikmo přes vysoký plot z tůjí a půlka trávníku už se topí ve stínu. Sestra vejde do chaty a zavře za sebou síť proti hmyzu. Stejně...
Jak se to stane, že po deseti letech nepoznáváš někoho, koho jsi znala skrz na skrz? Každou pihu, každý mozol na dlani, ostrý hrbolek na kdysi zlomeném nose, tvar ucha se znaménkem na lalůčku, které si ještě nedávno nechalo šeptat. O kom sis myslela, že víš úplně všechno? Co rád jí, který polštář mu je nejpohodlnější, jak moc rád chytá...
Trvá to všechno už peklo dlouho, řekl mi na svou obhajobu, když se s ní poprvé veřejně ukázal. Bylo to teda jen nějaké dva měsíce potom, co odešel, a asi dva týdny potom, co jsem se vůbec dozvěděla, že nějaká ona existuje. I když já to samozřejmě tušila mnohem dýl. Už když jezdil před Vánoci za dětmi, vyžehlený, odměřený a...
Dozvěděla jsem se nedávno od jedné ze starších příbuzných, že je to v podstatě moje chyba. Vím, že starší generace většinou bere rozpad rodinného krbu jako selhání a neschopnost ženy udržet pána tvorstva spokojeného a nakrmeného. V některých rodinách pak obzvlášť. Ale láme mi to srdce, protože jsem zase naivně něco očekávala. Třeba trochu víc, než...
Sedím v autě na parkovišti a zhluboka dýchám. Dělám to tak vždycky, když se potřebuju uklidnit, pomáhá to. Nosem studený vzduch dovnitř, vteřinu podržet a nosem ohřátý vzduch ven, vyfouknout ho i se vším napětím, co tělo hromadí. Třesou se mi ruce. Mysl je klidná, ale tělo ne, volá. O pomoc. Půjdu plavat, tak jako od zimy několikrát týdně, když...
Zítra je synovi jeden rok. Na oslavu se sejde celá rodina, přijedou všechny tety, strejda, babičky a dědové, sestřenice a bratranec. Ozdobily jsme s holkama celý dům, nafoukly asi dvacet balónků, protože balónky má syn moc rád. Chytá je do ručiček, hází je nad hlavu a křičí u toho nadšením. Jen jeden člověk tu nebude, aby ho viděl sfouknout jeho...
Čtu teď jednu knížku. Večer už pro únavu číst nezvládám, tak ji louskám přes den, kdykoliv je pár minut klidu. Stejně čtu každou stránku dvakrát, abych se soustředila. Ale knihy a klavír, ty znovunalezené radosti, to mi dělá dobře.
Hrozně se bojím. Paralyzuje mě strach z odpovědi na otázku, která mi běhá hlavou od rána do večera. Budu ještě někdy někomu věřit? Uvěřím ještě někdy na lásku? Podívám se ještě někdy někomu do očí a budu si zase myslet, že se v nich odrážím jen já a náš svět? Že ten svět vidíme oba stejně? Chce se mi křičet...