Hrozně se bojím. Paralyzuje mě strach z odpovědi na otázku, která mi běhá hlavou od rána do večera. Budu ještě někdy někomu věřit? Uvěřím ještě někdy na lásku? Podívám se ještě někdy někomu do očí a budu si zase myslet, že se v nich odrážím jen já a náš svět? Že ten svět vidíme oba stejně? Chce se mi křičet...
Musíš se už konečně sebrat! Musíš jít dál. Musíš mu ukázat, že to zvládáš a že ti na něm už vůbec nezáleží. Musíš myslet na sebe a na děti. Musíš začít jíst, už vypadáš strašně. Musíš na něj už zapomenout. Musíš se přes to konečně přenést. Už dost!
Vyspím se ještě někdy? Padám na hubu. Ačkoliv pomoci s dětma je dost, pořád je to jenom pomoc, občas, někdy, odpoledne na pár hodin. Zbytek je na mně. Vstávání, chystání, zábava, oblékání (kdo někdy oblékal do zimního oblečení mimino, tříletou autistku a pětiletou fintilku, ví, jaká to je sranda), cestování, záchvaty, krmení, koupání, uspávání,...
Někde jsem četla celkem trefnou hlášku. Když muže odcházejícího od rodiny nezastaví pohled na obličeje jeho dětí, není nic, co bys mu mohla říct, abys změnila jeho rozhodnutí. Já jsem řekla všechno. Zkusila tehdy všechno. Snažila se s ním mluvit, psala mu dopisy, ptala se proč. Nehnula jsem s tou situací ani o milimetr. Možná jsem to dokonce o moc...
Před deseti lety jsem za sebou měla docela krušné období. Nevydařený vztah nechal zlomené srdce, ale tu skutečnou díru v něm zanechala náhlá smrt táty, se kterou se nešlo jen tak smířit. Když ke mně na jednom večírku v pět ráno přitančil tenhle kluk, jako by se mi v životě rozsvítilo. Okamžitě jsme se do sebe zamilovali a troufám si...
Dívám se na fotky z loňského roku touhle dobou. Kuchyně v našem domě, pečeme s holkama perníčky, tu vůni si živě vybavuju. Mouka je po stole, na šatech, děti ji mají ve vlasech. Pod nohama se nám plete pes a já si pod ty nohy vlastně stejně nevidím, protože už mám docela veliké břicho. Naše třetí dítě, syn, se brzy...