Chtěla jsem na chvíli zahlušit tu potřebu dostávat ze sebe všechno skrz písmena. Nedmýchat jeho nenávist, mít už konečně klid, ticho, hlavně už mi dej, proboha, pokoj. Ale ne. Zjistila jsem, že ta nenávist se neživí tím, co já dělám a nedělám. Můžu být rozumná, milá, nebo klidně hysterická, protivná i lhostejná. Je to vlastně jedno. Ta nenávist...
Měli jsme výročí. Rok ode dne, kdy mi řekl, že to nedáme. Kdy se sebral a odešel, uřízl pode mnou větev a nechal mě spadnout ksichtem přímo do bahna, chvíli před Vánoci. Nechal mě doma, v slzách, prosila jsem, křičela, neodcházej, bojuj, bojuj o nás přece! Jde umřít na bolest srdce, ptala jsem se sama sebe za ten rok tisíckrát....
Dlouho jsem se držela naděje. Sakra dlouho. A jeho to štvalo tak moc, že si přestal sypat popel na hlavu a začal mi ho sypat do očí. Dupal mi na prsty, za které jsem ještě z posledních sil visela nad propastí, do které jsem zoufale nechtěla spadnout. Myslel si, že se z toho za měsíc za dva oklepu, vždyť co...
Trápilo mě, že nemám odpovědi na svoje otázky. Že v tom přece není žádná logika. Nechápu to, o to víc to bolí. Proč? Prostě proč a proč takhle strašným způsobem? Zkus to neřešit, říkala mi máma. Pusť to z hlavy, nebo se z toho zblázníš. Bůh ví, že jsem se snažila. Ale nejsem zjevně ten typ. Neumím to. Jenže jak...
Moje terapeutka je skvělá. Vždycky řekne něco tak trefného, že stačí si to tu a tam připomenout a nechat si tím pomoct. Vyprávím jí, jak ještě občas vzpomínám. A že to bolí, samozřejmě. No jo, to ale pijete jed z mrtvoly, že jo? A to je docela hnus, ne? Jo, to teda je, kývu. A tak se snažím ho nepít....
Když jsem čekala naši první dceru, založila jsem deník. Pro ni, pro nás, jako takovou úschovnu vzpomínek, důležitých momentů naší rodiny, lepila jsem tam fotky, ústřižky, zaznamenávala rodinné milníky. Říkala jsem si, že až bude dospělá, ten sešit dostane a bude mít takový poklad z minulosti, naše malá tajemství. Poslední zápis je z loňska o tom,...
Den předtím, než mi oznámil, že od nás odchází, jsme byli v manželské poradně. Na termín jsme čekali několik týdnů. Já čekala netrpělivě, on možná doufal, že už se nedočká. Několik týdnů, kdy já se zoufale ptala, co se s ním děje a proč je pořád tak mimo. Mimo rodinu, mimo sebe, mimo nás dva. Proč je to najednou tak...
Nevím, co teď prožíváš ty a jak trávíš svůj život. Snažím se na to nemyslet, protože to bolí. Bojím se, že jsi šťastný a spokojený sám nebo dokonce už s někým jiným a že to takhle bude. Já chodím po městě a všude vidím vzpomínky, věci, chvíle, co jsme spolu zažili, místa, kde jsme spolu byli, která jsi mi tady...
Dva semestry psychologie ze mě sice psychologa neudělaly, ale teorie z přednášek a knih, několik rozvedených žen kolem mě a moje terapeutka mi pomohly připravit se na to, co mě čeká. Nebude to rovná cesta, ze dna postupně zase nahoru. Budu lézt na kopce, padat z nich dolů a škrábat se zase zpět. Ale že ty sešupy budou taková jízda...
Takhle jsem si ten život nepředstavoval, říká. Změnila ses, obviňuje mě dotčeně. Nebyl jsem spokojený a zařídil se po svém. Věta, kterou když pro jistotu hned několikrát vyřknul, způsobila mi nevolnost, která trvá a trvat bude asi hodně dlouho. Trvalá mořská nemoc. Zařizoval se teda evidentně roky, nespokojený pan otec od rodiny. Roky, kdy já doma...
Dcery odjely na víkend s tátou a my jsme s chlapečkem sami. Poprvé neodjíždíme, zůstáváme spolu doma. A je to těžké, jako poslední dobou všechno. Vrávorá kolem mě krokem opilého starce, směje se a kouše. Usmívám se na něj, uvnitř pocit na umření.
Jsem unavená. Strašně. Venku prší, jsme zavření doma. Když vysvitne slunce a my vyrazíme, dvakrát zmokneme do několika málo minut na kost. Jasná symbolika posledních dnů. Únava je hodně fyzická a ještě víc psychická, nedá se z toho nijak vyhrabat. Jen držet. Vydržet. Naplňuje se do puntíku všechno to, před čím mě hned na začátku varovaly rozvedené...