Už nevím, kdy to táta řekl mně. Věděla jsem to dlouho. Ale přesně si vybavuju, kdy to řekl sestře. Naplánovali jsme to spolu. Bylo mi devatenáct, jí o šest míň. Dali jsme si u táty oběd jako každou sobotu a vyrazili na procházku podzimním městem. Měl zrovna dobré období, bral léky. Mám endogenní depresi a obsedantně kompulzivní poruchu, začal jí...
Když táta umřel, složilo mě to. Ne hned. Udeřilo to později dost zákeřně a nečekaně. Potom co jsem se vyplakala, fungovala jsem pár měsíců celkem normálně. Po té prvotní ochromující bolesti přišla úleva. Velké prázdné nic. Žila jsem svůj život dál, tak jako všichni ostatní okolo. Svět se prostě točil i ty další dny, týdny, rutina všedních dnů mě...
"Pamatuješ si, když jsme spolu mluvili naposled? Šla jsem po ulici, ve čtvrtek, schovávala jsem se do kabátu před poletujícím sněhem. Ujišťovali jsme se, že se druhý den uvidíme. Že přijedu, uvaříš mi kafe. Lidi by neměli slibovat věci, které se nestanou. Sliboval jsi, přitom jsi věděl…