Žena ženě
Dozvěděla jsem se nedávno od jedné ze starších příbuzných, že je to v podstatě moje chyba. Vím, že starší generace většinou bere rozpad rodinného krbu jako selhání a neschopnost ženy udržet pána tvorstva spokojeného a nakrmeného. V některých rodinách pak obzvlášť. Ale láme mi to srdce, protože jsem zase naivně něco očekávala. Třeba trochu víc, než jen pár týdnů předstíraného pochopení. Nebo třeba trochu víc upřímnosti, když už.
Tak dobře, přiznávám!
Nebyla jsem dost dobrá manželka, dost dobrá partnerka.
Neumím vařit, nebaví mě to, a tak jsme měli večeře většinou studené. O víkendech jsem někdy vařila já, někdy chudák on, někdy jsme dokonce jedli po restauracích. Obědy doma bývaly jednochodové, polévka málokdy. V týdnu jsem mu krabičky do práce nechystala.
Někdy mi dokonce pomohl vyndat prádlo ze sušičky na stůl a občas mi i připravil salát, zatímco jsem uspávala děti. Než odešel do baru.
Jenže to byla moje chyba, že chudák večer utíkal z domu. Žít konečně trochu život.
Byla jsem moc zaměřená na děti, na rodinu, neměla jsem čas a energii na něj. Jiné to všechno zvládají a nestěžují si. Tak nevím, proč jsem já byla protivná. Co mi dávalo právo zlobit se na něj, když byl dvakrát třikrát týdně v baru, někdy se totiž vrátil už ve dvě, nebo dokonce o půlnoci. Někdy přišel až dopoledne, ale to se vyspal venku v obytňáku, aby nás svým příchodem nerušil. Nezvěstný byl za ty roky jen párkrát. Tak proč jsem byla ke konci dlouhé měsíce kyselá, když já stejně v noci kojila nebo přebalovala nebo uspávala nebo často dokonce i spala. Kde jsem brala tu drzost myslet si, že bychom na ty dvě, později tři děti měli být dva? Že bych mohla mít trochu víc pomoci s tím vším, něco od něj chtít. Nebo že bych aspoň nemusela být večer sama. Přece mi dával všechno, co jsem chtěla, dělal všechno, jak jsem chtěla. Jak rád říká.
Takže jo, moje vina.
Já byla najednou máma, máma tří dětí. Nudná a protivná. On byl pořád on. Zábavný a veselý.
Prostě nechtěl přijít o ten život, kterého já se, aspoň prozatím, logicky vzdala.
A když tohle všechno vím, proč jsem teď pořád naštvaná, raněná? Když peníze posílá, nákup přiveze, s domem pomáhá. Děti neopustil. Přijede za nimi párkrát týdně po práci a postará se. Tu prostřední si vezme na víkend a ona je s ním a s tetou spokojená, neodmlouvá a záchvaty si taky schová až na doma. Pro mámu se špatným stylem výchovy.
Proč mám vztek, pocit nespravedlnosti, že jsem to neviděla, netušila, že jsem roky slepě věřila. Proč, když jsem to tak zkazila, tak jsem si pořád myslela, že bychom to stále měli být my dva, jako na začátku. Že bude napořád platit to, co jsme si slíbili, když jsme si před farářem koukali do očí. V dobrém i ve zlém.
Proč mě bolí, že my čtyři žijeme zdánlivě stejně pořád dál, zatímco on si to dává celé znova? Kromě vyhrazeného času s dětmi si s ní žije život bez hádek, starostí a nudy, takový, jaký jsme on a já prožívali ty první roky spolu. Konečně nalezené štěstí po deseti letech pekla a přetvářky se mnou. Řekl.
Vím, že se to stává až moc často. Prostě to nevyjde. Tak co mi vadí na tom, že mi snubák vytetovaný na levém prsteníčku několikrát denně připomene, jak blbě jsem věřila, že já mám něco speciálního. Něco, co vydrží celý život. Něco, co za to stojí. Tak dlouho jsem se soustředila na věci, co mi dávaly tolik zabrat, že jsem si vůbec nevšimla, že už tam dávno stojím úplně sama. Prostě smůla, no, nevyšlo to.
Možná kdyby ta příbuzná znala celou pravdu, všechny události, noční slzy, slova. Možná by ji pak mrzelo, jak dokáže být ještě v takové situaci žena k ženě zbytečně krutá.
Ale nebudu brát iluze i jí. Protože co když jsem vážně mimo a je to moje vina? Aspoň mám dnes při téhle myšlence zase chuť se nahlas smát.
