Za trest

Dcery odjely na víkend s tátou a my jsme s chlapečkem sami. Poprvé neodjíždíme, zůstáváme spolu doma. A je to těžké, jako poslední dobou všechno. Vrávorá kolem mě krokem opilého starce, směje se a kouše. Usmívám se na něj, uvnitř pocit na umření.

Mami, teta říkala, že půjdeme spolu na oslavu, loučily se se mnou vesele. Au. Viděla jsem holčičky a vypadaly konečně jako princezny, teta jim upletla copánky, vypálí bezdůvodně jedna příbuzná. Au au. Dcera se učí počítat a vyjmenovává. Máma, táta, teta, tety pejsek, já, ségla, blácha… Au au au.

Přimáčknu k sobě chlapečka, vesele zapiští a bolestivě mě hryzne do ramene. Upřímná radost v jeho očích. Ze všech sil se snažím soustředit na přítomný okamžik, na chvíle jako je tahle a nenechat myšlenky utíkat. Do minulosti, do rozhovorů, do přemítání o tom, co asi holky teď dělají.

Stejně ale přemýšlím do zblbnutí. Třeba jak je možné tohle všechno teď vnímat jako normální. Jak to mám dokázat? Zkouším se vcítit do ostatních a něco z toho jejich pocitu normálna do sebe nasáknout. Necítit tu hlubokou nekonečnou bolest. Necítit ideálně nic.

Nic nechci, všechno vám nechám, říkal. Teď mi začíná sčítat dluhy za náš společný život a bere mi obytňák, takže plány na další léto v něm strávené u řeky mizí. Trestá mě. Nejsem zrůda, abych bral děti od mámy, uklidňoval ještě nedávno moje obavy. Teď mi dává najevo, že hodlá bojovat o střídavou péči. Asi aby si mohli častěji hrát na rodinu, postarat se o ně líp než já. Aby mi nemusel tolik platit. Trestá mě na druhou. A já si naprosto paralyzovaná tím hnusem snažím představit, co by tak ještě mohl vymyslet. Jak by mě ještě mohl potrestat za vlastní chyby. Abych se na to mohla psychicky připravit. Ale jde to vůbec?

A tak se ploužím většinou dnů s tím, že se těším, až půjdu spát. Když usínám, doufám, že se třeba probudím do trochu lepšího světa. Takového, kde bude normální chovat se slušně, když už člověk udělá největší sviňárnu vlastní rodině. Kde bude normální myslet vážně sliby a držet slovo, starat se o to, co člověk kdysi tak moc chtěl, nebo to alespoň tvrdil. Kde bude normální stydět se za to, když někdo zbaběle lže a podvádí. Kde bude normální nesvalovat vinu za vlastní žumpu na lidi, které do ní bez mrknutí oka hodil. 

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.