Výprava do středu země

Jsem unavená. Strašně. Venku prší, jsme zavření doma. Když vysvitne slunce a my vyrazíme, dvakrát zmokneme do několika málo minut na kost. Jasná symbolika posledních dnů. Únava je hodně fyzická a ještě víc psychická, nedá se z toho nijak vyhrabat. Jen držet. Vydržet. Naplňuje se do puntíku všechno to, před čím mě hned na začátku varovaly rozvedené ženy kolem mě. Já se snažila je poslouchat, ale nevěřila jsem. Nevěřila jsem zcyničtělým hlasům, které už to všechno mají za sebou. Nevěřila jsem, že spadnu až tak moc dolů. Že pokaždé, když si budu připadat na dně, země se otřese a já se propadnu o další patro blíž k jejímu středu.

A tak se například od někoho blízkého dozvídám, že konec našeho vztahu byla jen otázka času, když jsem se doma jenom válela a všechno dělal on. A já už se ani nebráním, nevysvětluju. Vysvětlovala jsem několik měsíců a nikam to nevedlo. Vztek vystřídal smutek a ten mi teď sedí za krkem, pařáty si kolem mě pečlivě omotal a když se mu chce, pěkně mě přiškrtí.

Jsem lhářka. Jsem herečka. Jsem labilní magor. Jsem zlatokopka, co si to od začátku pěkně a zákeřně naplánovala. Nestarám se o děti. Už jen čekám s rukama v klíně, co se ještě dozvím. Kolik nožů mi ještě vrazí do srdce, on nebo lidi kolem něho, do srdce, které už je tak na kaši, že si neumím představit, že ho ještě kdy opravím a budu ho moci někomu zase dát.

Vítězoslavně jsou mi odebírány výsady, které mi jako odpustky a úplatky vlastnímu svědomí nasliboval a teď je za trest ruší. Protože nemlčím. Jenže nemlčet je už to jediné, co můžu. Co chci. Co musím. Nedusit to uvnitř. Nebýt v tom sama.

Tak sedím a sklízím zlobu a zášť, sedím v domě, dokud ještě můžu, protože zloba se asi neštítí ničeho.

Maminko, proč jsi smutná? Opatrně vysvětluju, aby to pětileté dítě pochopilo. Aby pochopilo, ale aby ho to ještě víc neničilo. Aha, tak na to nemysli! Kéž by to šlo udělat ve světě dospělých stejně jednoduše, jako to jde ve světě dětí.

Odcházím ven, malá mě dobíhá ke dveřím a podává mi desetikorunu. Maminko, kup si něco hezkýho, prosím, ať máš radost. Obejmu ji. Venku se rozbrečím. Usilovně se snažím uchránit je od těch sraček, fakt ze všech sil. Jenže ještě nějakou sílu potřebuju sama pro sebe. Alespoň dýchat, stát na nohou, usmívat se pro ně. A ta síla se teda vždycky odněkud vyškrábe, je to jako zázrak. Jsi silná! Jsi neuvěřitelná, jak to zvládáš! Ne. Jsem jenom máma. Máma se zlomeným srdcem, co teda opravdu asi je dobrá herečka, aspoň tehdy, když jde o to nahodit úsměv pro ty tři malé..

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.