Vina

Sedím v kuchyni na podlaze a opírám si hlavu o skříňku. Ovocný kouř vyfukuju ke stropu. Dům konečně ztichnul, z chůvičky se jen občas ozve zamlaskání, všichni tři spí. Prostřední dcera se po několika nocích opět přesunula zpátky ke mně do postele, starší už naštěstí usíná sama v pokoji. Před pár dny jsem musela chlapečka ze dne na den odstavit od mléka. Ale kromě horeček a výčitek to přineslo alespoň trochu fyzické úlevy a lepší noční spánek. Potom co usne a tiše mi dýchá do tváře, hladím ho po zádech a v duchu se mu za to omlouvám.

Sedím v přízemí na podlaze a to ticho mi v hlavě víří myšlenky jako uragán. Až tak silně, že je skoro nad moje síly některou chytit a trochu si ji prohlédnout.

Hrozně se bojím. Paralyzuje mě strach z odpovědi na otázku, která mi běhá hlavou od rána do večera. Budu ještě někdy někomu věřit? Uvěřím ještě někdy na lásku? Podívám se ještě někdy někomu do očí a budu si zase myslet, že se v nich odrážím jen já a náš svět? Že ten svět vidíme oba stejně? Chce se mi křičet do tmy, že ne. Že to je to, co mi ukradl a co mi bude chybět ze všeho nejvíc. Ne on, ale ta slepá důvěra, ta bezpečná blízkost. Ale co já vím. Jestli mě poslední měsíce něco naučily, tak to že věci jsou stejně nakonec úplně naopak, než se zdá. Tak jako mých posledních pár let, trpce se usměju.

Jsem lhář, řekl mi mrazivým hlasem před Vánoci. Přestřihl krutě zbytek spojení mezi námi, přestal konejšit, přestal litovat bolesti, kterou způsobil, přestal chápat a slyšet věci, které jsem říkala já jemu. To, co mi těsně po odchodu smířlivě říkal, jak mi věci vysvětloval, to teď bere zpět. Přehazuje vše na mou stranu. Ty jsi to věděla, říkal jsem ti to dlouho, musela jsi tušit, že to blbě dopadne! Já já já, ty ty ty!
Nutí mě to tak pořád dokola přemýšlet, co z uplynulých roků bylo skutečné a co bylo jenom v mé hlavě. Co všechno předstíral, co dělal, aby měl klid, co dělal, protože jsem to chtěla já. Všechno? Bylo těch deset let skutečně jen podle mě? Co všechno vlastně ještě dělal, o čem jsem neměla tušení? 

Je to manipulátor, říká to, aby vás dostal, kam chce on, dívá se mi terapeutka pevně do očí. Když mi tohle na podzim řekla, nevěřila jsem jí. Teď vidím věci jinak. Přesto si to až bolestně často musím připomínat, když takhle sedím na podlaze a přemýšlím, co jsem měla změnit. Kde jsem chybovala, kde jsem to zkazila. Olizuju si ze rtů slzy a bičuju se za zkázu vlastní rodiny. Důvodů jejího konce mi od prosince bylo řečeno třeba pět. Možná víc. Po počátečním "It`s not you, it`s me" to je najednou všechno moje vina, pochopitelně. Několik konkrétních důvodů, příkladů, no v mých očích nic z toho nebylo dostatečný důvod hodit nás přes palubu. Ale nejsou to už moje oči, na kterých mu záleží. A to už by možná důvod byl, ale to se nikdy nedozvím. Protože je lhář a protože mi do toho nic není, jak mi stále říká. A tak se zkouším neptat, nehledat odpovědi, které nejsou, a žít s tím tak dál. S prázdným místem ve své minulosti, která teda stejně nebyla vůbec taková, jaká se zdála. Kterou mi sebral, když mi dal najevo, že existovala jenom v mojí hlavě.

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.