Trápení a kocovina, vůně mýho žalu

Nenávidí mě, protože sebe možná nenávidí ještě víc. Ale to si samozřejmě nikdy nepřizná, protože sebereflexe je to, co vždycky postrádal. Mám jen jeden život a ten si chci sakra užít, řekl mi několikrát a říkal to pořád dokola i všem kamarádům. Jako by to mělo posvětit a ospravedlnit to všechno, co dělal a říkal ženě, která mu dala tři děti. Koneckonců to udělal i těm dětem. A to už vůbec nikdy nepřizná, protože děti neopustil, to jen mě. Možná se jich jednou budeme moci zeptat, až budou dospělé. Zatím můžu vycházet z toho, jak jsem já jako dítě z rozvedené rodiny vnímala tátův odchod. Prostě bez milosti rozbil všechno, co tvořilo domov. Ten se musel postavit znova a bez něho.

A tak teď taky usilovně stavím. Dělám mámu, dělám i tátu, uklízím, peru, vařím i přitloukám hřebíky, tahám nákupy a popelnice. A když teda takhle v deset večer v noční košili a gumových pantoflích táhnu popelnici před vrata, nemůžu se nesmát tomu, jak mě loni nazýval svou princeznou. Princeznu pak zavřel do věže obehnané lešením a svoje vzdušný zámky lásky a péče si mým autem odvezl do nového středobodu svého vesmíru. Tam pilně staví a tváří se jako princ na bílém koni, co konečně uniknul zlé čarodějnici.

Už to bude půl roku, co se po deseti letech utrpení konečně osvobodil a vyjevil své názory, světě div se, já se teda nedivím, naprosto opačné než ty moje. Vůbec si nerozumíme, vůbec si nemáme co říct, nemáme nic společného! Obviňoval mě. Aha! Svět plínek a svět zábavy věčně svobodného kluka lze skloubit dost těžko, no to měl pravdu. Takže mně zbyly ty plínky, nákupy a domácnost, šest malých upatlaných ručiček. On je už šest měsíců přešťastný, může už s někým sdílet stejné názory, vkus a prostě všechno, co má rád. Konečně!

Šest měsíců. Nebo? Poslední otázka, co mě bude pálit asi napořád.

Už přestaň pátrat, přestaň to řešit, netrpělivě do mě hučí máma. Ráda bych, věř mi. Jenže pravda, byť hnusná, se mi přijímá líp než nevědomost. Existuje tisíc scénářů, jak to celé mohlo být a můj mozek je nepřestává procházet. To tajemství si vezmu do hrobu, sykl na mě před časem pomstychtivě. Lezla jsem mu už strašně na nervy. Ptala jsem se jeho, ptala jsem se okolí, stále dokola. Bariéra mlčení byla to jediné, na co jsem narazila. O co jsem si nepoučitelně několikrát rozbila nos. Kam utíkal, když jsme se na podzim hádali a on v týdnu mizel v noci pryč? Jak přesně trávil léto, když my byli s dětmi na chatě a on za námi poprvé odmítal jezdit nekonečnou půl hodinu za město? S kým se vídal na jaře, když z jeho slov začínaly prosakovat nové názory na výchovu dětí a z jeho očí se začala vytrácet láska a laskavost? Nebo to všechno trvalo mnohem dýl, mnohem mnohem dýl? Přestal jsem v nás věřit, když jsme se přestěhovali do domu, zasmečoval mi míčem tvrdým jako kámen přímo do žaludku. Takže když jsme opustili jeho rodný dům, přesunuli se do vlastního a on se stal hlavou rodiny se vším všudy? To už nebyla zábava? Měli jsme se rozejít, ještě než jsme založili rodinu, vráží mi zase jindy nůž do srdce. To už trochu lapu po dechu, dobrá rána! Jsou slova, co po vyřčení vymazat nejdou. Za to jima spolehlivě a nemilosrdně vymažete všechno hezké, co bylo. Já nevím, jak dlouho se dá lhát, aby to ten druhý nepoznal. Ale podle temnoty, kterou mu to vyžralo do duše, snad věky.

Už jsem ti toho řekl dost a do mého života ti nic není. Tak tedy není. My dva máme společnou už jen nenávist a oddací list. A taky ty vytetované snubáky a tři krásné děti. Za ty děkuju. Jemu, i když to logicky trochu skřípe mezi zubama, Bohu a osudu. Zbytek ať si klidně naloží a odveze. Mým úkolem je teď naučit se žít s nevědomím, s otázkou, na kterou neznám odpověď. Kdy si z peněženky vyndal mou fotku a strčil mi ji tajně do krabice se vzpomínkami. Kdy mě vlastně ve skutečnosti hodil přes palubu. Jak dlouho se topím v tom moři lží. Jen on ví pravdu. On, ona a možná ještě pár lidí kolem, protože jak se ukázalo už několikrát, ačkoliv okolí vidí, že plnou rychlostí míříte ke srázu, nikdo nemá koule vás zachytit. A to se vlastně ani nezlobím. Bahno pod srázem je hluboké dost, taky bych se ho bála, být na jejich místě. 

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.