Tma a sny

Vyspím se ještě někdy? Padám na hubu. Ačkoliv pomoci s dětma je dost, pořád je to jenom pomoc, občas, někdy, odpoledne na pár hodin. Zbytek je na mně. Vstávání, chystání, zábava, oblékání (kdo někdy oblékal do zimního oblečení mimino, tříletou autistku a pětiletou fintilku, ví, jaká to je sranda), cestování, záchvaty, krmení, koupání, uspávání, milion činností. Ale jak to tak bývá, sto vtipů na to existuje, když večer usnou, mně se ještě nechce. Koukám do tmy a chci chvíli jen tak existovat. Já. Bez nich. V posteli se převaluju. Nemá cenu snažit se usnout, směju se často sama sobě. Děti mají noc rozdělenou na směny. Jsou tři a vždycky je někdo vzhůru. A tak těch pár hodin, než zazvoní budík, trávím kojením vrtícího se chlapečka a běháním vedle do pokojíčku, kde tiším většinou tu mladší, která teď mívá noční můry. Občas tam běžím i s chlapečkem v náruči a kojím u toho. Daň za nový dětský pokoj pro holky je tak pocitově několik kilometrů, co v noci naběhám mezi oběma ložnicemi.

Když se mi ale povede usnout, výhra to není. Moje hlava je poslední dobou tak trochu můj nepřítel. Nabízí mi k prožití stovky situací, ze kterých se budím a je mi zle. Probuzení do reality ze snu, ve kterém je všechno jako dřív? Díky, nechci. První týdny jsem tak noci trávila v jeho objetí, přicházel mě utěšit, přicházel se mnou prožít něco pěkného z minulosti. Seděli jsme spolu na schodech před domem a koukali na naši starou hrušku, chystala jsem v kuchyni večeři a on mě přišel sevřít v náruči, chodili jsme spolu po lese s košíkem hub. A probuzení pak bylo jako kopnutí do hlavy. Potom se to zlomilo a noci mi nabízely pokroucenou realitu. Zdálo se mi, jak jsem ji konečně potkala, jak jsem s ní mluvila. Jak jsem ji musela odvézt autem někam za ním a naše děti jí mávaly. Zdálo se mi, že on se doma sprchuje, obléká a balí a chystá se odejít k ní, já ho držím za ruku a prosím. Díky, to už vůbec nechci.

Dnes jsem se probudila jako ve filmu, výkřikem a šíleným leknutím. Jak jenom hlava vymyslí takový sen, jaký se mi zdál dnes? Seděli jsme v autě, on řídil, řítili jsme se po dálnici někam do neznáma. Pak přišla zatáčka a on místo otočení volantu zůstal nehnutě a auto pokračovalo rovně, plnou rychlostí přímo do zdi, která se tam objevila. Ve své hlavě jsem prožila ty vteřiny na místě spolujezdce před nárazem s vědomím toho, co přijde a co taky přišlo. Pak jsem vykřikla a probudila se. Zbytek noci už jsem se bála usnout.

Když umřel táta, trávili jsme tehdy noci v bytě u mámy, já a ségra, spaly jsme na matracích v obýváku na zemi. Byly jsme k sobě stulené jako štěňata. Měly jsme tenkrát prášky na spaní, protože bez nich se těch prvních několik dnů fungovat nedalo. Načasovaly jsme si je vždy tak, abychom usínaly zároveň. Bály jsme se zůstat vzhůru jedna bez té druhé. Pak přišla noc, kdy sestra nebyla doma. Vybavuju si ten děs, ačkoliv mi bylo 27, připadala jsem si jako vyděšená malá holka. Vedle matrace rozsvícená lampička, oči vytřeštěné do tmy za kuželem světla. Prášky na spaní už jsem nebrala a přežít noc do svítání byla vážně výzva. Když jsem přivřela víčka, hlava mě začala mučit. Viděla jsem tátu, jak se plazí z vedlejší místnosti směrem ke mně. Srdce mi bušilo hrůzou, že tam bude, i když ty oči otevřu. Nikdy se mi nezdálo o tom, jak odešel. To ti, můj mozku, děkuju. Ale tyhle mátožné polosny zprostředku noci, kdy vyčerpaný mozek vymýšlel a kombinoval realitu, domněnky a hororové scény z těch několika béčkových filmů, co jsem za svůj život viděla, ty prostě stály za to a z hlavy je už nikdy nevymažu.

I proto mám extra pochopení pro obě dcery a jejich, zatím díkybohu neopodstatněný, strach ze tmy. Nový pokoj je plný nočních světýlek a lampiček a jim i sobě se snažím z ložnice udělat opravdu ostrov bezpečí. U nich se to snad pomalu daří, rostou mi před očima a ze dne na den se, navíc v takové situaci, po několika letech poprvé přesunuly z mojí postele do těch svých. Zbývá ještě opravit mě a moje sny a třeba si konečně v noci všichni odpočineme.

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.