Ten jed už nepiju

Moje terapeutka je skvělá. Vždycky řekne něco tak trefného, že stačí si to tu a tam připomenout a nechat si tím pomoct. Vyprávím jí, jak ještě občas vzpomínám. A že to bolí, samozřejmě. No jo, to ale pijete jed z mrtvoly, že jo? A to je docela hnus, ne? Jo, to teda je, kývu. A tak se snažím ho nepít. Nenechat hlavu utíkat zpátky, do světa, co není. Přes den je to snadné. Nemám čas utápět se ve vzpomínkách. Všechen čas teď zrovna spotřebováváme na to, že běháme bosý u babičky po zahradě a okolních lesích, pečeme si zeleninu, každé odpoledne kakaovou bábovku a je nám fajn. V noci to hlava trochu sabotuje a po usnutí mi vzdorovitě přehrává romantické filmy na téma: S kým jsem si myslela, že žiju. Rána jsou tu ale taková svižnější, dětí tu je celkem pět, takže po probuzení okamžitý cvrkot. Společná snídaně, čaj s mlékem, babička.. Je mi dobře. Večer po uspání chvíli posedíme se sestrou a pak padneme, jako bychom celý den skládaly uhlí. Prázdniny. Léto. Díky za to.

Ještě před časem jsem hodně vzpomínala na náš rodinný život, když byl ještě hezký. Poslední dobou jsem se vracela až na samý začátek našeho vztahu, když jsme byli jen my dva. Možná až dojdu na úplný začátek, přestanu se v tom hrabat? Nevím, ale takhle jsem si to určila a k tomu směřuju. Promítnu si znova celý náš život a konečně vylezu z pekla. Z pekla, kam patří on, ne já. Rozhodně mi ale konečně spadly růžové brýle. Vidím reálně věci tak, jak se udály, vidím ho takového, jaký skutečně byl. Chápu, proč mi pořád někdo říkal, že mám svatozář. Konečně! Už absolutně nemám potřebu mu cokoliv vysvětlovat, říkat, psát. Obrovská úleva dospět do tohohle stádia odstřihnutí. Zůstala jen bolest a smutek z toho, že dopustil, aby se nám tohle stalo. Mně a hlavně dětem.

Už vidím, jaký byl nesmysl o něj bojovat, když on pro nás nikdy ani nehnul prstem. Pro nás dva, náš vztah. Jakmile to začalo skřípat, stáhl se. Odešel. Nemá rád problémy, tak si našel snazší cestu. Já na ní teda ležela jako nepohodlný balvan, s tím překvapivě nepočítal, tak mě za to nesnáší. Myslel si, že svižně uhnu a na cestu mu zamávám.

Teď jsem četla, že potřeba utéct nebo začít znova, je typická reakce na prožité těžké trauma. Člověk přijde o pocit bezpečí. Jeho svět jakožto útočiště a přístav klidu se otřese v základech, a tak logicky hledá nové místo, nové podněty, aby to bezpečí získal zpátky. I já před Vánoci utekla. Potom, co nás opustil, mě moje rodina odvezla zpátky k sobě. V domě bych se zbláznila. Zhroutila. Nepřežila. Všude tam na mě koukal on. Z každé fotky, dlaždičky, z každé přivrtané police. Vzpomínám si na bolest v očích jeho táty, který byl u toho, když jsem si balila věci a každou chvíli si musela sedat na podlahu a dýchat s hlavou mezi koleny. Bylo to ten den, co mě on ráno přišel zkontrolovat, jestli žiju, a zase odešel. Nemůžu zůstat, prostě nemůžu, promiň. Prominu někdy? Nutila jsem se do toho, ale pak jsem se rozhodla, že nemusím. Třeba mu jednou odpustím, třeba ne. Ono se to nějak usadí. Odvezli mě a já si pak našla na pár týdnů byt, kam jsme se s dětmi přesunuli. Nejradši bych tehdy hned prodala dům a zmizela. Od něj, od našeho života, od všeho, co bolelo. Před tím ale neutečeš, říkala mi máma. Já to věděla, víc než co jiného. Už jednou kdysi jsem se snažila před bolestí utéct, když umřel táta. A neutekla, doběhla mě a sejmula. Takže já věděla, moc dobře. Ale potřebovala jsem chvíli nic necítit. Nebo alespoň cítit trochu míň a mít sílu tentokrát nejenom pro sebe, ale hlavně pro děti. Ty byly zmatené, rozhozené a smutné. Nechala jsem si napsat antidepresiva a s blížícími se Vánoci doufala, že to nakonec bude zbytečné. Nebylo. Bylo dobře, že jsem to udělala hned. Trvalo dlouho, než začaly účinkovat, a díky nim jsem pak ustála zjištění, kam se tak narychlo odstěhoval. Ke komu. Můj manžel. Můj.

Nejsem tvůj majetek, doprdele! Mám právo na svůj život! Tyhle věty teď ve mně probouzí už jenom hořký smutek a pohrdání. Jasně, že není a nebyl můj majetek, ale odevzdali jsme se jeden druhému. Byl můj kluk, moje láska. A netrvalo to ani pár let od svatby, nejmladší syn ani nezačal sedět, a on to všechno vzdal.

Tak spolu s tím, že vlastního manžela konečně vidím ve skutečném světle, cítím k němu převážně už jen lítost a pohrdání. Za to, co mi prováděl. Za to, jak se nesnažil. Za to, jak jsme mu za to vůbec nestáli. Za to, že pro něj po tom všem nakonec bylo jednodušší skončit s nějakou, která ho akceptuje tak, jak já jsem nechtěla. Odmítala jsem toho nezodpovědného a na nás protivného chlapa, kterým se s přibývajícími dětmi stal. Nebudu se měnit. Nechci si přestat užívat. Nevzdám se toho. Byla jsi taková a maková, moc ezo a moc bio a já nebyl spokojený. Nebyl jsem s tebou spokojený, tak jsem se zařídil. Zařídil se. Moje oblíbená hláška. Vznosný název pro všechen ten hnus. Jo, ještě na jaře bych se z toho hroutila. Teď vezmu na ruce malého, kolem ramen ty dvě cácory, otočím se zády a vztyčím na něj prostředníček. Tak si užívej. Užívej si jako svobodný. Užívej si s ní, znova dokola to, co jsme si užívali my dva, než jsme si udělali velkou rodinu. Já se o ni postarám. Já to zvládnu. Nějak se protlučeme, brzo se vrátím do práce a nebudu muset přes právníky bojovat o to, abys platil, cos slíbil, abys po mně nechtěl vyplácet statisíce za to, žes se mnou deset let žil a staral se o nás. Nějak to zvládnu, jako to zvládla moje máma, když můj táta podnikatel tvrdil u soudu, že bere dva tisíce měsíčně. Jako to zvládají tisíce jiných žen, co si vzaly hrdiny a slepě jim věřily, že rodina pro ně bude životní priorita. Ono to bude ve finále lepší, než abych potlačovala samu sebe. Aby děti vyrostly v rodině, kde je normální, že otec je rozverný pán tvorstva na piedestálu a nikoliv rovnocenný partner. Kde je normální, že na tátu se o víkendu dopoledne nemluví, protože má kocovinu, skutečnou i morální. Bude lepší, když syn nevyroste v rodině, kde uvidí, že máma je především nejvýkonnější spotřebič v domě a dostává za to přibližně tolik lásky, jako vedle stojící pračka či myčka.

Moje máma není a nebyla bez chyby. Ale naučila nás, že rodina je všechno. Je to základ všeho, o který se vždycky má bojovat a kam se člověk vždycky může schovat. Je to něco vzácného a problémy se řeší s tím, s kým vzniknou, ne s kamarády na baru nebo s cizíma holkama. Možná se pletu, ale podle mě ještě nikdy žádná svobodná holka nevyřešila v pět ráno v hospodě to, že bude manželka ráno naštvaná. No rodina je prostě přístav a když chce nějaká loď kotvit jinde, tak ať.. Čau.

Doufala jsem, že moje děti takový rozvrat nezažijí. Že já a jejich otec jim do života dáme spolu přesně ten základ, co nám máma musela dát sama. A z toho jsem strašně smutná a vždycky už budu. Protože dobře vím, jaké to je, být takovým dítětem. Ale když ho ke snaze o udržení toho našeho přístavu nepřiměly ani tři páry malých očí, nezvládla bych ho já přimět nikdy. Nebuďte naštvaná, nebičujte se za něco, co není vaše vina, říká mi terapeutka. Podívejte se na ty ženy ve vašem rodě, které to musely obstarat a přežít samy. Jste na ně hrdá? No jasně že jsem, skoro vykřiknu. Tak můj další úkol je tu samou hrdost cítit i k sobě. Ať si jednou moje děti řeknou alespoň totéž co já. Jo, táta byl skvělej chlap, byla s ním sranda. Ale máma? No sakra, to byla bojovnice! Zvládla to všechno i bez něj!

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.