Táto.. (2. část)

Když táta umřel, složilo mě to. Ne hned. Udeřilo to později dost zákeřně a nečekaně. Potom co jsem se vyplakala, fungovala jsem pár měsíců celkem normálně. Po té prvotní ochromující bolesti přišla úleva. Velké prázdné nic. Žila jsem svůj život dál, tak jako všichni ostatní okolo. Svět se prostě točil i ty další dny, týdny, rutina všedních dnů mě zase vtáhla zpátky. Vyřešila jsem pohřeb, vyklidila tátův byt, těch pár věcí odnesla ve třech tmavomodrých igelitových pytlích k sobě domů. Podepsala jsem policejní protokoly, vybrala pískovcový náhrobní kámen, nechala vyrýt jméno a datum, naaranžovala pod nápis svíčku v červeném plastu se zlatým lemováním a zasadila dva malé buksusy. Hotovo. Půl roku na to jako by mě někdo praštil kladivem do hlavy. Jezdila jsem z práce tramvají a celou cestu probrečela. To, co jsem poctivě zamkla vevnitř, teď vylézalo ven, dralo se to na povrch každou buňkou, prostupovalo to každou moji vteřinu. Nedalo se být, dýchat, nedalo se takhle pokračovat. Šla jsem hledat pomoc.

První doktor měl z čekárny výhled na pochmurný hřbitov. Byl podzim, samozřejmě pršelo. Už těch pár minut před sezením mě tudíž rozložilo na kousky. Doktor se tvářil přísně, nepřístupně a mlčel. Mlčel, i když jsem mlčela já. A tak jsem začala vyprávět. Mluvila jsem o tátovi, jaký byl, co všechno prožil a jak to skončilo. A co vy, ptal se mě doktor. Jak jako co já? O mě tady přece vůbec nejde. Já tady před vámi sedím, živá a zdravá, ale on už tady není a nikdy už mu nemůžu zavolat. Zoufale jsem to ze sebe potřebovala dostat. Tátův příběh, život, smrt. Nechápala jsem, proč se ptá na mě, co tím myslí. Proč se ptá, co cítím já. Co necítím. Nevysvětlil. Už chápu, až teď. Tehdy se mě ta otázka ale až absurdně dotkla a odešla jsem s ještě větším zmatkem v hlavě.

Druhý pokus byla psycholožka na doporučení. Dala si se mnou sraz u metra a zavedla mě do nějakého fast foodu. Tam jsem jí, u stolku pro dva, obklopená lidmi s kávou v plastových kelímkách, znovu odevzdaně vyprávěla celý tátův život. Jediné štěstí asi bylo, že jsem na ty lidi neviděla, protože jsem měla celou dobu oči plné slz. Nechala si zaplatit o několik stovek víc, protože neměla nazpátek, a já se v šoku ani nebránila. Absurdita toho sezení mě alespoň na chvíli rozveselila, když jsem to po cestě domů vyprávěla mámě do telefonu.

Už jsem to pak nechtěla znovu někomu říkat, znovu to prožívat. Zamkla jsem to zase hezky na dno a snažila se teda postavit na nohy sama. Málem mě tehdy vyhodili z práce, topila jsem se v regulérní depresi a nevěděla o tom, snažila se ji přetlačit, překřičet, přepít, převeselit.

Jenže vždycky, když mi bylo v životě slabo, tahle strašlivá jizva na duši se zase ozvala.

Ráno 17. února 2012

V roce 2012 měl podle mayského kalendáře nastat konec světa. No můj rozhodně skončil. Přišel nový, cizí, jiný. Bez té naivní dětské jistoty, bez všeho, co kdy tvořilo bezpečný rámec mého života. Bez táty. Rozbilo se to na kusy, když mi v pátek 17. února dopoledne zazvonil telefon. Nebylo to ale poprvé, co ten den zvonil. Vzbudil mě už kolem sedmé. Venku se pomalu rozednívalo, přestalo zrovna sněžit a slunce se dralo na obzor, aby pak cestou nahoru rozehnalo všechny mraky a postupně prozářilo nádherný jasný den. Rozespalá jsem na displeji přečetla jméno tátovy partnerky, se kterou už ale nějaký čas nežil. Byla rozčílená, unavená, mluvila o nějakém dopise, který jí táta k ránu poslal mailem. Nemůže se mu dovolat a má o něj strach. Slibuju, že za ním co nejdřív zajedu. Není to poprvé, co spolu řešíme něco podobného. Během posledních několika let jsme s ním zažily spoustu temných období, v duchu si opakuju cestu na kliniku, přes vrátnici do příjmového pavilonu. Rozloučily jsme se, vstala jsem a šla se chystat. Potřebovala jsem jít do práce brzy, kolem oběda jsem chtěla jet k tátovi s kouskem dortu, půjčit si auto a odpoledne odjet na víkend na hory. Táta měl narozeniny tři dny zpátky, já asi dva týdny, plánovali jsme to spolu ten den trochu oslavit. Po cestě do práce jsem mu zkoušela volat na obě čísla, byla nedostupná. V hlavě jsem měnila plán dne. V práci udělat nejnutnější a vyrazit rovnou za ním, co nejdřív. Odvézt ho. Bude protestovat, ale musím. A pak? Dál už jsem neviděla. Snažila jsem se nemyslet na to, co mi začalo prostupovat celým tělem. Co mě začalo mrazit v žaludku. Tušení, že něco je jinak. Obě čísla byla pořád hluchá, což taky nebylo poprvé, ale myslím, že jsem se jen urputně snažila oddálit moment, kdy všechno skončí a nic už nebude jako dřív. Moment, kdy mi v 9:20 zazvonil telefon s neznámým číslem. Ozval se hlas a přísáhám, že jsem měla pocit, jako by mě v tu chvíli nějaká síla vzala pod krkem a mrštila se mnou o zeď. Táta dnes brzy ráno skočil z okna. Mně se tím proroctví mayského kalendáře zrovna naplnilo…