Táto.. (1. část)

Z deníku, 2013

"Pamatuješ si, když jsme spolu mluvili naposled? Šla jsem po ulici, ve čtvrtek, schovávala jsem se do kabátu před poletujícím sněhem. Ujišťovali jsme se, že se druhý den uvidíme. Že přijedu, uvaříš mi kafe. Lidi by neměli slibovat věci, které se nestanou. Sliboval jsi, přitom jsi věděl…

…

Kdybys věděl, jaké to je probudit se ze snu, kde sedíš naproti mě a povídáme si, jako by se vůbec nic nestalo, držíš mě za ruku a objímáš mě, jdeme naší starou ulicí a ty jdeš přede mnou. Vidím tvoje záda, široká a silná. Jenže ty tu najednou nejsi. Nejsi nikde, nemůžu tě najít, zavolat, napsat. Prostě nejsi. Chci křičet, mlátit hlavou do zdi. Jenže jenom ležím. Nemůžu se hýbat. Nic neslyším, píská mi v uších, pálí mě vevnitř, v hlavě, v hrudníku, mám pocit, že mě ten tlak roztrhne. Chci, aby mě roztrhal! Ale nestane se nic. Nic."

2024

Loni se mě moje terapeutka ptala, co bych řekla tátovi, kdybych s ním teď mohla mluvit. Seděla jsem opřená o zeď v její podkrovní pracovně, oči zavřené, vnímala jsem jen její tichý hlas a snažila se představit si naše setkání s tátou. Nemohla jsem se soustředit, přenést se z utrápené současnosti někam jinam, daleko, nahoru, nevím, kde můžete potkat někoho, kdo už je víc než deset let po smrti. V hlavě jen zmatek, mlha. Ale pak se z té tmy vynořil. Táta ke mně přicházel, vlasy krátce střižené a nad velkýma ušima trochu trčící, jak si je vždycky zrovna přeležel. Lehce špičatý nos a pevně semknuté úzké rty, na kterých často hrál klučičí úsměv. Zarostlá tvář, vousy trochu prošedlé, pod nosem nazrzlé. Široké neupravené obočí a ty oči. Zvláštní, modrošedé oči, úplně stejné, jaké má teď moje mladší dcera a kterýma se na mě táta denně dívá. Seděla jsem tam opřená o zeď a v duchu k němu začala mluvit. Naprosto jasně jsem si vybavila, kdy jsem s ním mluvila naposledy naživo, jak jsme tam takhle proti sobě stáli a nakonec se objali. Jak jsem ho pak viděla naposledy živého, když odjížděl pozdě večer tramvají, seděl a mával nám z osvětleného okýnka vozu na nástupiště, v očích už ten nekonečný smutek a prázdno toho, co mělo brzy přijít.

Nahlas jsem začala vzlykat, tekly mi slzy a já je polykala. Když tenhle moment pominul, otevřela jsem oči a podívala se na terapeutku. Taky plakala.

O pár dnů dřív jsem jí vyprávěla celý tátův příběh. Mluvila jsem klidně, bez emocí. Ty jsem se totiž naučila nechat někde uvnitř, schované. Jinak by člověk takovou věc přece nemohl vůbec nikomu říkat...