Svátky klidu a míru, prý

Měli jsme výročí. Rok ode dne, kdy mi řekl, že to nedáme. Kdy se sebral a odešel, uřízl pode mnou větev a nechal mě spadnout ksichtem přímo do bahna, chvíli před Vánoci. Nechal mě doma, v slzách, prosila jsem, křičela, neodcházej, bojuj, bojuj o nás přece! Jde umřít na bolest srdce, ptala jsem se sama sebe za ten rok tisíckrát. Nejtěžší rok mého života. Často jsem si přála, aby to šlo. Někdy si to ještě přeju. Abych zůstala ležet a už nebyla. Zavřela oči a neprobrala se. Aby na mě spadl strop toho skvělého vysněného domu. Aby mě ty muka sežraly. Tolik to bolelo, tolik to bolí. Zatímco já se pomalu sbírám, on už je dávno jinde. Jsem minulost. Nikdo. Jen někdo, kdo se mu stará o děti. Kdo mu hlavně svou přítomností pořád otravuje život. Nepohodlný hrbol na cestě za štěstím.

  

Jak je možné, že jsem ho vůbec neznala? Jak je možné, že ten, kdo mi byl nejblíž na celém světě, je ten samý, kdo dokáže teď tak cíleně ubližovat? Mně a tím i dětem. I sobě, aniž by si to jen trochu uvědomoval. Říká slova, co řežou jako nůž, a já myslím na to, jak by bylo prima, kdyby nožem opravdu byla. Byla bych děravá skrz na skrz a necítila už nic. Už dost, prosím. Člověk, co prý roky trpěl, aniž bych si toho kdy všimla, se konečně vyšvihl do sedla a jezdí s tím koněm přes moje tělo sem a tam. Ještě to nestačí. Za to všechno mi zaplatíš! A tak jen sedím, zbitá těmi podkovami urážek, chudinka, které se všichni jeho kamarádi smějí, blázen, kterého už nikdo normální nebude chtít. Nikdy v životě jsem neslyšela tolik hnusu, kolik teď proudí na moji hlavu. A tak se vzdávám. Vem si, co chceš, vem si pro ni ten obytňák, co jsme si kdysi vysnili spolu my dva, který jsme si přivezli s prvním miminkem šťastní domů, ve kterém jsme jako rodina zažili tolik krásného, vem si od nás i ty peníze, hlavně už neubližuj. 

Sedím ve strohé kanceláři, přede mnou na stole několik papírů. Podepisuju. Nestíhám vyndavat čisté kapesníky. Slzy mi kapou na klín, z nosu mi teče rovnou do pusy, je mi zle. On je vedle v místnosti, v jednu chvíli ho slyším mluvit, to když mi advokátova asistentka nese jím podepsané papíry a nechá dveře dokořán. Zní vesele. Jak jinak. Pár set metrů odsud jsme před šesti lety podepisovali roztřesenou rukou jiné dokumenty. Já poprvé použila nové příjmení. Dívali jsme se sobě do očí a slibovali si vzájemně všechno na světě. Nádherný den, jen já a on a naše rodiny, první den našeho nekonečna. Lhář. Před rokem jsme seděli jen o pár budov dál, v útulné pracovně manželské poradny, já mluvila, brečela, on mě přitom hladil po ruce. Zvládneme to, utěšoval mě. Lhář. Udělali jsme si krásný večer. Láska. Vášeň. Naděje. Zvládneme to, tak jo! Následující den odešel. Z mého života, z našeho světa, ukončil slibované nekonečno. Čau, už se to nedá. Zlomil mě vedví. Zablokoval si mě na sociálních sítích, smazal si mě z přátel, vylil na mě ten svůj chlad a zlobu. Začal se mnou mluvit postupně s takovým despektem a záští, že bych měla být vlastně vděčná. Že přestal předstírat. Nechal umřít toho, koho jsem si vzala a koho jsem milovala. Ten už není, jestli kdy vůbec skutečně byl. Jestli jsem si ho jen nevymyslela. Lháře.
Jednou vděčná budu. Otočil realitu, přemodeloval si v hlavě minulost tak, aby se sebou mohl žít. Žít s tím, co a jak to udělal. Udělal to, na co měl svaté právo. Udělal mi to všechno, protože jsem ho k tomu donutila! Dává to smysl? Mně ne. Vysmívá se všemu hezkému, co kdy mezi námi bylo. To víte, usmívá se na mě moje terapeutka, nechat za sebou ženu a tři děti, to není jen tak. A já vám nevím, on s tím teda, zdá se, problém neměl.

Bůh stejně neexistuje, řve na mě. To doufej, za to se možná i pomodli. Nechápu, že mu ze sebe není blbě. Ale neboj se, čumáčku, mně je blbě i za tebe. Byl jsi můj nejbližší člověk, můj domov, moje rodina, moje bezpečí. To všechno jsi byl. Až na to, žes vlastně nebyl. Lháři.

Spolu s tím, jak jsem vstoupila kalendářně do stejného období, kdy mi bylo v životě nejhůř, vrací se mi všechny ty pocity. Je mi neskutečně zle, v záři všech těch vánočních světýlek. Na rozsvěcení stromečku u nás ve čtvrti tuhle náladu potlačím a trochu si to i užívám, chvíli. Dcera se tam sesype, moc hluku, moc lidí, únava, lízátko na zemi a je konec. Udělá scénu a poleje mým svařákem cizí ženu, v afektu, omylem, zatímco já v ten moment sbírám syna zpod stolu. Omlouvám se jí, vysvětluju, mám tři děti, nezlobte se, nezvládla jsem to uhlídat. Celá ta situace je mi líto, o to víc, že ta žena se na mě jen zhnuseně podívá a urazí mě. Tak nechlastejte a o ty děti se radši starejte. Páni.. Jako by mi dala pěstí. Otáčím se k ní zády, jdu pryč a pláču. Zase cítím tu tíhu, světýlka mě pálí do očí. Cítím hroznou nespravedlnost.

Můj advent je všechno, jen ne klidný. Jsem rozbitá jako porcelánový hrneček, kterým dcera nedávno mrskla o zem. Do teď nacházím pod nábytkem kousky malých střepů. Ty střepy zjevně jen tak nezmizí.

Advent začal v autoservisu. Mladá pani, vždyť tam nemáte žádný brzdy! Aha. Uděláme nový. Platím. Jedu do Prahy a tam najdu hřebík v kole. Jedu do servisu a prosím, aby mě narychlo vzali, protože musím zpátky pro děti. Smilují se a mění mi obě zadní kola. No. Platím. Pak na úřad, převést auto. Ale musíte nejdřív na technickou. Jedu. Další problém, zásadní. Ach jo. Platím. Objednávám se zase do servisu. Uf. Platím, platím, platím. Přemýšlím, co by se ještě dalo prodat a nějak bez pomoci vyjít, no není už moc co. Přichází faktura za dcery lékaře. Platím. Už dost! Co bych dělala bez obou rodin? Netuším a myslím na všechny mámy v podobné situaci, které takové rodiny za zády nemají. 

Pak už se zdá, že bude advent hezký. Chystáme se na vánoční besídku, stromek už je nazdobený, v kuchyni to voní cukrovím. V tom se synovi spustí krev z nosu. Na to jsem už zvyklá, malý kaskadér, uklidňuju ho, utírám. Jenže to nepřestává. Krev je všude, na něm, na mně, na podlaze. Moc krve! Trochu panika. Je u nás babička, bere holky pryč a já volám sanitku. Když o pár hodin později odcházíme z nemocnice, syn už v pořádku, brečím. Hrozně brečím v tichu prázdné tmy nemocničního areálu, syna pevně v náruči. Je toho moc, vážně už moc. Ale stejně přichází další a další zkoušky. A mně nezbývá nic, než je mechanicky plnit a u toho přežít. Protože mamí, uděláme si k večeři palačinky? A tak dělám palačinky a taky dechové cvičení, abych to u té pánve ustála. Dcera dostává ve školce dva velké záchvaty, ničí výzdobu, háže židlí. Vyzvedávám zprávu z pedagogicko psychologické poradny. Suspektní porucha autistického spektra. Apatie a dechové cvičení, jóga skoro každý den, doktorka mi zvedá antidepresiva a hladí mě po ruce. Krásné svátky, přeje mi. Hlavně pohodu a klid. Ano, pohoda a klid je teď moje druhé jméno, směju se po cestě k autu.

Ubohoučká výzdoba v provizorním bytě, věčná zima tam, spíš psychická než skutečná, zmatek, nechuť při pohledu na rodiny proudící kolem nás. Pak ten Štědrý den, naděje v zázrak, naděje na rodinu. A taky pár hodin zvláštně bolavé hry na rodinu. U stromečku si nás vyfotil na památku. Jste moji, napořád budete moji. Po večeři odešel, za ní. Nevěděla jsem to, ačkoliv se celé odpoledne usmíval do telefonu, ačkoliv se to už po městě nějakou chvíli povídalo. Je zamilovaný. Realita, která se ke mně pomalu přibližovala, byla tak odporná, že jsem před ní cíleně zavírala oči, odmítala ji. Rvalo mi to srdce z těla a o pár dnů později spolu s tou jistotou a jejím jménem mi ho to vyrvalo docela.