Špatně sbalený batoh

Takhle jsem si ten život nepředstavoval, říká. Změnila ses, obviňuje mě dotčeně. Nebyl jsem spokojený a zařídil se po svém. Věta, kterou když pro jistotu hned několikrát vyřknul, způsobila mi nevolnost, která trvá a trvat bude asi hodně dlouho. Trvalá mořská nemoc. Zařizoval se teda evidentně roky, nespokojený pan otec od rodiny. Roky, kdy já doma prala, vařila, uklízela nekonečný dětský chaos, utírala zadky a nudle a těšila se na něj, až přijde z práce domů. Šťastná a zároveň nešťastná, naštvaná, o trochu víc jeho pozornost žebrající, sama. Roky, kdy vlastně jenom předstíral. Přede mnou, že je spokojený v našem malém světě barevných kostiček a plínek, před cizími lidmi pak že je někdo jiný, svobodný, utíkal častěji a častěji do světa bez závazků a povinností, do světa noční zábavy. Podle mě stačilo celkem málo a mohli jsme to být pořád my. Kdyby ten most, kdy jsme se stali rodiči, přešel se mnou. Kdyby se mnou mluvil. Kdyby mě v tom pak nenechal utopit. Málo? Ale ne, pro něj to bylo nedosažitelně moc. Zůstal tvrdohlavě stát na místě a pěstoval v sobě nenávist. Nenávist k vlastní ženě. Zrazoval sliby, co mi dal, a myslel, že to pomůže. Že zradou se to samo všechno spraví, nebo to alespoň půjde vydržet. Že není potřeba problémy řešit, že je stačí zamést pod koberec a počkat. Protože tak to dělal odjakživa, nic jiného ani neznal. Protože s problémy přeci nikdo nepočítal. O těch zprvu nikdo nemluvil, nikdo ho nevaroval.

A já? Představovala jsem si to takhle? Sakra ani náhodou. Když se podívám zpátky, viděla jsem to samozřejmě dost romanticky. Takový budeme a takový určitě nebudeme. Náš život se rozhodně nezmění, říkala jsem a on tomu zjevně bohužel taky uvěřil. Pak se narodily děti a náš život vzaly do svých ruček. Mít dvě děti pod dva roky je pěkný záhul. Mít tři děti pod čtyři roky? Uf. Snažila jsem se. Ze všech sil jsem se snažila být ta stejná holka, která šla s kytkami ve vlasech k oltáři. Ta stejná holka, které nevadilo sbalit se z minuty na minutu a vyrazit o půlnoci obytňákem na hory. Ta stejná holka, která na cestách neřešila, kde budeme dneska nocovat, protože to prostě zapíchneme ke krajnici, až dojdou síly nebo nafta. Ta stejná holka, kterou kdysi potkal v pět ráno na tanečním parketu. Snažila jsem se, ale sežralo mě to. Frustrace z té dřiny, než ty dvě, později tři vůbec dostrkám z domu na procházku, ta námaha sbalit je na celodenní výlet a zajistit, že budou aspoň chvíli spokojení naráz a nebude pořád jeden z nich řvát. Ta frustrace mít to celé co nejdokonalejší,jak jsme si vysnili. Myslet na všechno, na všechny a fungovat jako diář, budík, hospodyně, rozhodčí, jako domácí spotřebič. Ten strach o první dvě děti, co jsem zažila první roky mateřství. Ne, nemohla jsem zůstat stejná. Stala jsem se někým jiným, musela jsem kvůli těm třem. Musela a chtěla. Jenže jsem zjistila, že tam uprostřed toho všeho najednou stojím sama. Odpojil se, přežívali jsme. Naši lásku uložil k ledu, co mu zbyl z drinku.

Kolikrát jsem se ptala, co se děje? Tisíckrát. Kolikrát jsem to zkusila řešit? Tisíckrát. Mluvila jsem do zdi, často dokonce doslova, sama doma. Naivní a blbá, protože pevnina je přece na dohled. Dům skoro hotový, děti rostou a jsou samostatnější. Budeme to brzy zase my dva, tak jako kdysi, jen chvilku vydržet. Slíbili jsme si to před Bohem, v dobrém i ve zlém. Ani by mě nenapadlo to vzdát. Mě ne. Ale on prý v Boha nevěří, píše mi škodolibě. Takže sliby chyby, aha.

Sedím u terapeutky v křesle, brečím do hrnku se zeleným čajem a zároveň se usmívám. Ptala se mě, jak se cítím, když se na sebe podívám trochu zdálky. Zase jako já, po letech jsem to zase já, podívala jsem se na ni překvapeně. Jak se to stalo, ptá se mě. To všechna ta bolest, všechno to, co se děje proti mé vůli, to mě probudilo, probralo to zase tu holku. Žije. Žiju. A dokázala byste tohle po jeho boku, zapíchne do mě terapeutka nepříjemnou otázku. Váhám. No, kdyby mi pomohl, kdyby mě v tom tak nenechal… Ostře mě přeruší a opakuje otázku. Ne, nedokázala. S ním ne. Tohle zjištění bolí. Ukazuje mi, že jsem se spletla. Největší omyl mého života…

Takže ne, ani já jsem si takhle svůj život nepředstavovala. V mých snech jsme byli máma a táta, co svým třem dětem ukazují vzájemnou a opravdovou lásku ve svém sto let starém domě, který spolu vypiplali. V těch snech jsme byli jako ze stupidní reklamy na čokoládu, smáli se a objímali všichni na našem smetanovém gauči. A nikdy jsem si nebyla ničím jistější, než že my takoví budeme. Ale nějaká křivda hluboko v jeho srdci, mlčení a zdi místo uší tomu zabránily. Takže se já a děti teď díváme na tu obří detonaci kolem, díváme se na to, jak deset společných let padá přes palubu, jako by to byl batoh plný zbytečných krámů. Ale já jsem vzhůru. Ta holka je zpátky a má obří chuť ten letící batoh ještě pořádně nakopnout, ať teda letí co nejdál. Zabalíme si znova a tentokrát mnohem líp!

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.