Smutná pieseň

Už nevím, kdy to táta řekl mně. Věděla jsem to dlouho. Ale přesně si vybavuju, kdy to řekl sestře. Naplánovali jsme to spolu. Bylo mi devatenáct, jí o šest míň. Dali jsme si u táty oběd jako každou sobotu a vyrazili na procházku podzimním městem. Měl zrovna dobré období, bral léky. Mám endogenní depresi a obsedantně kompulzivní poruchu, začal jí vysvětlovat, co se s ním děje. Vyprávěl o démonech ve své hlavě, o sezeních, na která dochází, individuální i ta skupinová, co tak moc nesnášel. Ale poslušně plnil doporučení lékaře. Vždycky nějaké období. Nahoru a dolu, celé roky, co si jen pamatuju. Dodržoval doporučení, bral léky, nepil, měl dobrý denní režim. Vzestupy náhle a pravidelně střídaly pády, čím dál tím hlubší. Pocit, že je všechno pod kontrolou, vysazení léků, alkohol, celé noci pracoval, vytvářel návrhy, k ránu chvíli spal a celý den jel nanovo. To nešlo ustát. Deprese udeřila, silnější než dřív. Snažil se ji umlčet, nevidět, přehlušit a přepít. Nedala se. Spal, pil, nepracoval. Snažil se sám přeprat touhu po alkoholu. Přeprat to zlo, co se mu zevnitř roztahovalo v hlavě.

Vyprávěl nám o stavech deliria. Jak po něm lezou pavouci velcí jako krysy. Já už to od něj slyšela, sestra ne, brečela. Neboj se o mě, chlácholil ji. A sebe. Byla to smutná procházka.

Přišla zima, Vánoce, jeli jsme je tradičně na Štěpána oslavit k tátovi. Otevřela jeho žena a bylo hned jasné, že je zle. Vzala nás dovnitř, táta seděl na rozestlané posteli. Moc nevnímal a měl ten svůj výraz, podle kterého šlo bezpečně poznat, že to není on, kdo ovládá svou mysl. To ty démoni v jeho hlavě. Posilněni alkoholem, požírali ho zaživa přímo před náma. Nebylo to poprvé, co jsem ho tak viděla, ale poprvé to mělo takovou intenzitu. Vánoční návštěva netrvala dlouho. Vzduchem začaly lítat emoce, slzy, nadávky. Ve skutečnosti jsme to nebyli my, komu nadával. Byl to on sám, na koho křičel, byl to on a ta vnitřní bestie, kdo právě sváděli boj, ke kterému jsme my v tu chvíli bohužel posloužili jako hromosvod. Rychle jsem sestru vystrkala ze dveří. Z toho šoku jsme za celou cestu ani jedna nepromluvila. Proč nás nevarovala? Proč nás nechala přijet k nim, když věděla, co se stane, co uvidíme, ptala se mě s výčitkou v hlase sestra. Možná v tom byla částečně škodolibost a antipatie k nevlastním dětem, která byla citelná od prvního dne, kdy jsme se poznaly. Možná to bylo zoufalství a skrytá prosba o pomoc, naservírovaná tím nejdrsnějším způsobem, touha nebýt v tom s ním aspoň na okamžik sama.

Netrvalo to dlouho a tátova žena mi volala. Tátu odvezla záchranka do Bohnické léčebny na uzavřené detoxifikační oddělení. Jeho stav byl vážný, měl těžké halucinace a byl sám sobě nebezpečný, tělo začalo kolabovat. Nikdo za ním teď nesmí, museli jsme pár dnů jen čekat, bez jakéhokoliv kontaktu s ním.

Přesunuli ho na otevřené oddělení. Konečně jsem ho mohla navštívit. Foukal studený vítr, rval ze stromů zbytky listí, aby shnilo na zemi v hromadách toho ostatního. Areál byl prázdný, tichý, šla jsem podle plánku k nízkému pavilonu až vzadu v zahradě. Mříže, staré oprýskané dveře, trochu strach a nervózní bolest břicha.

Tati… Hrozně dlouho jsme se jen tak objímali, oba v očích slzy, táta pevně a přísně semknuté rty, jako vždycky, když se snažil zatlačit smutek zpátky do sebe. Nepustit ho ven. Já jsem ho dobře viděla. Smutek, stud, totální odevzdání.

Nechali ho se mnou jít na krátkou procházku zahradou. Držela jsem ho za ruku, velkou, pevnou, drsnou, s mozoly od zvedání činek. Silná ruka, která by mě jako pírko zvedla ze země, schovala a ochránila, která ale nedokázala ochránit svého nositele, kolem něhož se vznášela trvalá a nesnesitelná tma. Čekaly ho tři měsíce tady. Tři měsíce léčby, která mu měla pomoct postavit se zase na nohy.