Ronja (2. díl)

Sedím v podkroví adiktologické ambulance, kam mě další den po vyslechnutí příběhu po telefonu terapeutka ihned pozvala. Dlouho jí líčím, co všechno jsem zjistila. Popisuju jí drogové večírky, kterých se účastnil každý víkend. Vyprávím o tom, jak si i dvakrát v týdnu odskočil po práci za kamarády, o tom, jak jsme měli kokain a bůhví co ještě za pilulky přilepené v sáčku doma v trezoru. O tom, jak jsem si nikdy ani ve snu nemyslela, že bych skončila v takové situaci. Usmívá se. Pochopitelně tohle neslyší poprvé. Vyslechne mě, mluvím hodně, brečím ještě víc. Proudí to ze mě překotně a já doufám, že až to ze sebe dostanu, zmizí to. Ale jen se to zhmotní v ještě odpornější realitu. Prakticky ještě před pár hodinami jsem byla Ronja, žena řemeslníka milujícího svou rodinu, práci i život. No dobře, to poslední nebylo tak jisté, ale naše rodinné štěstí.. To bylo takové malé hezké vysněné všechno nás obou. Tak ale teď ani tohle není jisté.

Jsem Ronja a připadám si jako žena nějakého narkobarona z maloměsta. Sama se své myšlence přes slzy, co mě pálí pod očima, zasměju. Četla jsem všechno. Potom, co jsem to na něj včera vybalila, varoval přes zprávy všechny svoje kamarády, varoval svého dealera, všem to napsal. Protože pořád netušil, odkud bych to mohla vědět. A chce se mi z toho zase zvracet. Skoro křičím, když se terapeutky ptám, v jakém posraném vesmíru se člověk takhle změní? Z kluka, pod jehož rukama vznikaly ty nejhezčí dřevěné výrobky v celém kraji, co rád houbařil a chytal ryby, co rád cestoval a opékal buřty na ohni, se stane frajer, co žije jen proto, aby si mohl dát s partou lajnu? To mi totiž vážně řekl, že žije jen v noci. Vzpomínám si najednou na spoustu střípků, slova, co mi řekl za poslední měsíce, a všechno to najednou dostává nový rozměr. Dochází mi totiž souvislosti. Terapeutka mluví pomalu a klidně, její slova mě hladí, suší slzy přetékající přes řasy na tvář. Změní trochu tón a je věcná. Ptá se na bydlení, finance, cenné věci doma. Jsme s dětmi v bezpečí? Chápu, proč se ptá, uklidňuju ji, že až takhle to není! "To on by nikdy…" vydechnu užasle do hrnku s čajem. "Teď mě dobře poslouchejte. Tuhle větu si ihned vymažte z hlavy, ano?" podívá se na mě přísně. Slzy se mi zase vylijí z očí. Má sakra pravdu. Už nikdy nemůžu říct, že to on by nikdy…

Vyzvedávám děti a vracíme se domů. Za chvíli se Petr vrátí z práce a až uspím děti, musíme to vyřešit. Na to už ale dneska nedojde. To ale ještě netuším, takže jedu domů, jedu domů zachraňovat svou malou rodinu. 

(Podobnost s reálnými situacemi a lidmi v těchto povídkách je čistě náhodná:) )