Ronja (1. díl)

Jmenuju se Ronja, brzo mi bude čtyřicet a do teď jsem měla docela běžný život ženy svého věku. Jmenuju se Ronja, ale nejsem dcerou loupežníka, i když se mě při seznamování obvykle každý zeptá a pak se svému vtipu dlouze směje. Lidi si myslí, že jsou originální, tak se většinou směju taky, aby se necítili blbě. Nejsem dcerou loupežníka, ale zrovna jsem zjistila, že mám asi jednoho za muže. A můj život se dnes začal obracet naruby.

Obrazovka počítače mi osvětluje obličej. Bolí mě žaludek a nemůžu popadnout dech. Nebrečím. Ještě ne. Ale to přijde. Slyším auto na příjezdové cestě. Vypínám spěšně počítač a vracím se na gauč. Petrův příchod spolehlivě hlásí fenka Běla. Vítá pána u dveří a ten ji tiší, protože děti už dávno spí.

Petr mě pozdraví a jde si vyndat pivo z lednice. Sleduju televizi, ale přitom úkosem pozoruju Petra. Otevírá láhev a pije rovnou z ní. Petře, Peťánku, šeptám si v duchu. Chce se mi z něj zvracet. Usměje se na mě, úsměv vrátím. Podvodnice. Sedne si k počítači, zapne ho a čte si zprávy. Je pozdě. Syn se za chvíli vzbudí na kojení, tak si sednu k Petrovi a chvíli si jakoby nic povídáme o všem a o ničem. Dnes ještě nejsem připravená, dnes mu o tom, co vím, ještě neříkám. Pusa na dobrou noc, z chůvičky už se ozývá kňourání. V noci skoro nespím, koukám do tmy a přemýšlím. Petr usne dole na gauči, jako poslední měsíce skoro vždycky. Ráno odejde do práce, já spěšně obstarám děti a sedám zase k počítači. Celý den, kdykoliv je volná chvíle, čtu. Čtu si totiž o tom, s kým žiju. Útržky konverzací, několika, fotky. Petře, že se mi to zdá, viď že jo?

Když další večer uspím děti, jdu dolů a mám stažený žaludek. Extrémní tréma mi svírá hrudník, sedí mi za krkem jako těžký kámen. "Pojď si ke mně na chvíli sednout," volám na něj do pracovny. Tak tam sedíme na gauči, on ještě nic netuší, zato já toho už vím tak nějak až moc. "Nechceš mi něco říct? Nemáš s něčím problém?" hážu míč na jeho stranu a dávám mu poslední šanci vysvětlit, začít, mluvit. Nechápavě a posměšně se na mě dívá. Ale znám ho deset let, poznám, že je nervózní. Je mi špatně, ale musím se odrazit a skočit do černého vzduchoprázdna. "Nemáš problém s drogama?" pálím už najisto. Nadechne se, hraje o čas, hrudník se mu prudce zvedá a klesá. "Cože?" vyplňuje čas prázdnými slovy. Nevím, jak pokračovat, připadám si jako v minovém poli. Jeden špatný krok a je to. Ale odhodlám se. "Nebereš kokain?" nepřestávám s tím, co už jsem začala. A pro jistotu rovnou pokračuju: "Já o tom vím, Petře. Vím všechno." Jenže co já všechno vím? Ale teď ani krok zpátky. Petrův obličej se nehýbe, ale všechny emoce mi ukazuje divoce rozpohybovaný hrudník. Vedeme rozhovor jako kočka s myší. Ptám se na věci, co vím, co jsem četla. On kličkuje, uhybá, manévruje. "Každej si sakra občas dá. Každej!" směšně argumentuje můj manžel, který mi tvrdil, že trávu hulil naposled v osmnácti. Který se ošklíbal, když jsme před lety pili s kamarády, co od drinků odbíhali na záchod rýsovat bílý prášek na zídku nad bidetem. Pamatuju si, jak je opovržlivě nazval feťákama. Můj manžel, který se ve společnosti rád napil a to mu k zábavě vždycky stačilo. Můj manžel, kterého zjevně ale vůbec neznám. Rozhovor nikam nevede. Vypálím na něj několik detailů z přečtených konverzací a jediné, co ho zajímá, je, kdo ho prásknul. Je noc, syn začíná plakat a chce svou dávku mléka. "Jdu spát, promluvíme si zítra," rozloučím se. Tuhle noc, myslím, nespíme ani jeden. To ještě nevím, že pořádně spát od teď nebudu nejspíš několik měsíců. 

(Podobnost s reálnými situacemi a lidmi v těchto povídkách je čistě náhodná:) )