Rok života

Zítra je synovi jeden rok. Na oslavu se sejde celá rodina, přijedou všechny tety, strejda, babičky a dědové, sestřenice a bratranec. Ozdobily jsme s holkama celý dům, nafoukly asi dvacet balónků, protože balónky má syn moc rád. Chytá je do ručiček, hází je nad hlavu a křičí u toho nadšením. Jen jeden člověk tu nebude, aby ho viděl sfouknout jeho první svíčku na dortu v životě. Tráví tyhle dny na dovolené s ní. Moc se snažím jeho štěstí mu přát, ale jsou věci, které zatím vážně nechápu. Nejde to.

Ale nehledě na to, jak jsou pro mě tyhle týdny těžké, nehledě na to, jak strašlivé zklamání cítím, jednou věcí jsem si jistá. Jestli se tohle všechno muselo stát, abych měla ve svém životě chlapečka a jeho dvě sestry, každá jedna vteřina toho bahna za to stojí.

Když jsem se před rokem a něco dozvěděla, že čekáme chlapečka, plakala jsem. Štěstí se ze mě vyhrnulo skrz slzy a smích zároveň. Pamatuju si, jak jsem se za svoje emoce doktorce na ultrazvuku omlouvala, ona se chápavě usmívala. V kabince jsem se pak dívala do zrcadla a nemohla tomu uvěřit. Zaplavila mě obrovská vlna vděčnosti. Bude to kluk, opakovala jsem si nevěřícně doktorčina slova. Konec těhotenství byl super náročný, tělo už bylo unavené. S narozením si navíc chlapeček dával na čas, nabíral poctivě na váze a narodil se skoro dva týdny po termínu s váhou téměř pět kilo.

Bylo to za úsvitu dubnového pátku, Velkého pátku na Velikonoce 2023. Za mnou byla náročná noc, plná bolesti, jaká přichází, jen když se rodí život. Když začalo svítat, do rukou jsem chytila své třetí dítě, zdravého silného chlapce. Ty Velikonoce jsme nezvládli žádná vajíčka, neměli jsme ani napečeno, malého růžového beránka jsme ale měli.

První rok jeho života s veškerými vzácnými milníky už bude navždy spojený s tím zemětřesením, které nás zasáhlo a rozdělilo. Ale to nevadí, tak to mělo být a nic z toho už nezměním. Vím, že je to moje třetí a poslední dítě, a nejspíš právě proto se snažím nasávat každou chviličku, každý dotek malé ručičky, každý pohled těch tmavomodrých očí. Kolik toho člověk za jeden rok zvládne. Narodit se do světa, který je pro něj nový, jiný než to tlumené bezpečí uvnitř mámy. Poprvé spatřit ženu, která ho devět měsíců nosila v sobě, přisát se a dívat se jí přitom do očí. Poznat svou rodinu, domov. Naučit se ovládat své tělo, smát se, hýbat se, jak potřebuje. Zvládne se plazit, lézt, sedět, sahat na věci okolo sebe. Ovládne svůj hlas a používá zvuky, aby dal najevo svou vůli, první slova.

Chvíli před svými narozeninami se pak s širokým úsměvem a vytřeštěnýma očima pustí gauče a vyrazí na svou první cestu. Gumové nožičky ho nesou prostorem, dělá první kroky bez opory a je z toho tak šťastný. Zuby, jejichž růst ho dost potrápí, si zkouší na všem a na všech. Vrčí u toho, směje se a kouše. Bojovník. Mužská energie je jiná, neumí ani pořádně chodit, ale šplhá a leze všude, kam potřebuje. Za jeden den toho sní tolik, co ty dvě dohromady. Naštvaně křičí, když ho chci vyndat z vany, sedí dlouhé minuty u stavebnice a soustředěně si u toho brouká, miluje zvířata.

Jako bych teprve u něho najednou měla čas všechny tyhle malé detaily pořádně vnímat a ocenit. Chci si to všechno vtisknout do paměti, abych navždycky mohla čerpat z těch chvil, kdy mi neobratně podává kostku a praští mě přitom do hlavy, kdy si na mě lehá a nenechá mě odejít ani na metr, kdy cáká vodu na všechny strany, kdy zjistí, jak nahlas umí ječet, kdy mě při vaření kouše do nohy a u toho mlátí vařečkou do hrnce, co jsem mu vyndala na podlahu. Když večer usne, jak se jeho tělíčko uvolní, tiše vedle mě oddychuje, nohy opřené o moje břicho a pusinka pootevřená. Všechny tyhle absolutně banální momenty jsou tak vzácné, vím to. Nechci přijít ani o jeden a chci si jich napořád vážit. Budu si jich napořád vážit. Ten rok tak rychle utekl a jakkoliv to zní pateticky, dnes si to snad můžu dovolit, dojmout se a objímat ty tři človíčky o trochu dýl než normálně. A přát si, aby ve svém životě nejen ten oslavenec, ale všichni tři zažívali pokud možno jen dobro, lásku a aby byli vážně šťastní. Aby z nich vyrostli laskaví a silní pravdiví lidé a hlavně aby drželi pohromadě a byli tu napořád jeden pro druhého. Kdybych v životě mohla mít jediné přání, bylo by to tohle. Děkuju.

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.