První noc beze snů
Den předtím, než mi oznámil, že od nás odchází, jsme byli v manželské poradně. Na termín jsme čekali několik týdnů. Já čekala netrpělivě, on možná doufal, že už se nedočká. Několik týdnů, kdy já se zoufale ptala, co se s ním děje a proč je pořád tak mimo. Mimo rodinu, mimo sebe, mimo nás dva. Proč je to najednou tak jiné, cizí? Tvrdil, že neví. Že se na to snaží přijít. Většinou dokonce říkal, že se mě to netýká, je to jen o něm. Není šťastný, nic ho nebaví. Nic, jen ty noci. Noci, kdy jedině má pocit, že žije. Noci, kdy nechává doma svou kojící ženu a tři děti a jede do města. Žít život! Několik týdnů, kdy jsem už částečně věděla, co dělá po nocích, že o víkendech nevyspává jen alkohol a kam najednou proudí chybějící peníze. Těch několik týdnů, kdy on si zatvrzele bránil svou svobodu. Svou jedinou zábavu. Svou radost. Kdy já bláhově předpokládala, že jakmile se to provalilo, okamžitě s tím přestane. Přeháníš, vždyť je to normální! Dělá to skoro každý! Je to v pohodě, takhle občas. Občas je slovo, které jsme každý chápal zcela jinak. Jen jsem lapala po dechu a snažila se vcítit do představy, že takhle může rodina se třemi dětmi fungovat. Ne, nešlo mi to. A on se na mě zlobil. Sakra co po mně chceš, co víc ještě chceš, rozčiloval se. Třeba abys byl s námi, aby to bylo jako dřív, šeptala jsem si, když se za ním potřetí v týdnu zavřely dveře.
Manželská poradna bylo fiasko. Totální trapárna na vypelichaných křesílkách naproti ženě, která snad nemohla být víc mimo. Mezi vzlyky jsem jí vyprávěla náš příběh. On mě přitom držel za ruku. Bylo mu asi líto mých slz. Žena si mě mlčky vyslechla, vše si zaznamenala do tabulky a spustila. Místo abychom řešili náš rozdílný názor na to, jak by měl ženatý muž trávit večery, řešili jsme ponožky. No vážně. Kam je má házet, aby mi to nevadilo, jak často mu je mám prát, jak se máme sladit v úklidu. To myslí vážně? Slyšela mě vůbec? Po padesáti minutách jsme se vypotáceli ven. Můj mylný pocit, že nás ta šílenost trochu spojila, podpořil svařák, co jsme si dali, a hezká procházka. Držela jsem se ho kolem pasu a tiskla se k němu v listopadovém větru. Bude to dobrý, to musí být dobrý! Vyřešíme to, spolu. Lásko moje…
Druhý den večer mi oznámil, že to nedáme. Končíme. Řekl jsem tátovi, že požádám o rozvod. Teď zase váhám, jestli jsem slyšela já jeho. Neměl to říct nejdřív své ženě? Asi na tom nezáleží, ale docela hezky to ilustruje naše manželství.
Pár dnů přespával v obytňáku za městem. Já žila jako v mrákotách. Co se to sakra děje?
Nevím, co s námi bude, mazal mi kolem pusy falešnou naději.
Po týdnu za námi přišel. Za dětmi. Dětem přinesl čokoládu, mně přinesl ránu z milosti.
Ten den mi konečně přiznal, co jsem tušila, na co jsem se pořád dokola zoufale ptala. Co jsem se doposud dozvěděla, nebylo vše. V kapse kromě čokolády totiž přinesl další nože, co mi bodá do hrudníku. V našem manželství jsme nebyli dva. Nebyli jsme teda ani tři. Ve skutečnosti nás bylo docela dost, za ty roky. Roky!!!
První reakce je prázdno. Velké tupé nic. Necítím bolest. Necítím nic. Jen chci znát pravdu, a tak se ptám, on odpovídá. Možná poprvé v životě mi říká pravdu, i když jen zlomek, protože celá pravda bude vylézat jako smradlavý hnis postupně několik dalších měsíců. A možná dobře. Možná bych to všechno najednou prostě nedala. Neunesla. Vědomí, jak se může všechno obrátit naruby během jednoho podzimu. Jak jsem si myslela, že mám všechno. A najednou vidím, že jsem to nikdy neměla. Bylo to jen v mojí hlavě.
Prosím ho, aby neodcházel, aby mě tam tak nenechával. Miluješ mě? Miluješ mě ještě? Ano, ale musím odejít. Přece musím po tom, co jsem ti řekl. Asi totiž doufal, že ho vyhodím. První z mých reakcí, co nečeká a co se mu nehodí…
Vrzne brána, je pryč. Ležím na podlaze a poprvé od smrti táty, poprvé po jedenácti letech mám zase panickou ataku. Pálí mě kůže na předloktí, pláč přechází v táhlý křik, který tlumím do látky noční košile. Řvu. Řvu z plných plic, vím, že to musí ven. Jinak prasknu. Chvílemi se zdá, že už se nenadechnu. Intenzivní bolest a tíha na hrudníku, třeštivá bolest hlavy. Intenzivní touha tlouct hlavou o zeď. Volám mu. Volám mu celou noc pořád dokola, píšu, prosím o pomoc. Aby přijel. Kde jsi? Prosím! Telefon zůstává hluchý. Umřu tady takhle? Může člověk umřít na zlomené srdce? Tu noc se mi zdá, že ano. Bohužel taková noc je jen první z mnoha. To, co ublížilo duši, bolí fyzicky, hmatatelně a naprosto nesnesitelně. Mučí mě to až do úsvitu, celou tu bezesnou noc, první z dlouhé řady následujících.
Ráno se konečně ozve, přijede, ale nesebere mě do náručí, neprosí za odpuštění. Jen se ujistí, že jsem tu noc přežila, a zase odjíždí.
O nějaký čas později si uvědomím, že předchozí večer jsem v jeho očích naposledy viděla toho kluka, za kterého jsem ho měla. Poslední záblesk citu, který jsem považovala za lásku. Až se tam podívám příště, tak už uvidím jen led a hlubokou temnou díru. Díru stejně hnusnou, jakou mi právě vypálil do hrudníku.
Až se uvidíme příště, bude z něj už cítit ten prací prášek. Následující dny se totiž stěhuje k tajemnému kamarádovi, jejíž jméno se dovídám naštěstí až mnohem později. Stěhuje se k ní a přestává to být on. Nebo naopak začíná. Skutečný on.
Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.
