Promiň, už ne

Chtěla jsem na chvíli zahlušit tu potřebu dostávat ze sebe všechno skrz písmena. Nedmýchat jeho nenávist, mít už konečně klid, ticho, hlavně už mi dej, proboha, pokoj. Ale ne. Zjistila jsem, že ta nenávist se neživí tím, co já dělám a nedělám. Můžu být rozumná, milá, nebo klidně hysterická, protivná i lhostejná. Je to vlastně jedno. Ta nenávist prostě žije, jako parazit. Mám pocit, jakoby rostla, každým dnem je větší a pokaždé, když trochu může, plivne na mě svoji žluč, aniž bych pro to musela něco extra dělat. Stačí, že jsem zrovna na ráně. A to já jsem zjevně vždycky. Je mi z tebe blbě, přistane na mě jeho žlučová slina, zatímco se zrovna pokoušíme domluvit na setkání s mediátorem kvůli nastavení péče. Zase sis zapomněla vzít prášky na hlavu, viď, vysmívá se mi zas jindy, když zrovna vezu děti domů z víkendu mimo město. Maminko, proč brečíš? Kolikrát jsem za poslední měsíce odpovídala na tuhle otázku, už to sakra ani nespočítám.

Takže ne. Když nenávist nemizí, já mlčet nebudu. Za poslední týdny jsem se dostala do fáze, že je mi to už všechno skoro jedno. Co si kdo myslí, jaký má kdo názor. Ve svých botách jdu jen já sama a vysvětlit tohle prostě nejde. Jestli jsem měla zpočátku pocit, že to on bude stát po odchodu trochu stranou, za to všechno, co nám provedl, tak to jsem se spletla. Už je to prostě dávná minulost. Rok a půl, už se s tím všichni smířili. Já jsem se z ochraňované a zrazené matky, stala jen tou jeho první ženou. Dávno už mě nezraňuje vzpomínka na to, kdy jsem u oběda prostírala o jedno místo navíc. Teď mě bolí to, že sedím sama doma, zatímco děti jsou s ním a s ní na oficiálních rodinných událostech. Ona se prostě postupem času stává součástí rodiny a já nechápu, že jsem mohla čekat cokoliv jiného. Vlastně je to asi přirozené, jakkoliv pro mě nepochopitelné, jenom to šíleně bolí. Ponižuje to až pod zem, zvrácený koloběh života. Morálka dnešní doby. Najednou mi to přijde, jako bych postupně přišla o manžela, o rodinu, vlastně o celé tohle město, které bylo vždycky spíš jeho. Necítím hořkost, už dávno ne, jenom bych tolik chtěla domů. A momentálně se opravdu doma necítím nikde.

Celá ta vina a tíha toho všeho jakoby nakonec padla hlavně na mě. Protože muži přece podvádí, lžou a opouští. Ale ženy o tom nemluví, to se nedělá, nesluší. No a já bych se prý měla omluvit, za to všechno, co jsem mu způsobila. Za to, jak jsem všem ublížila. Já. Může to všechno být ještě šílenější?

A já se teda omlouvám. Omlouvám se, že jsem mu kdy věřila. Omlouvám se, že jsem za něj bojovala, i když za to ani trochu nestál. Omlouvám se, že jsem nebojovala za sebe. Omlouvám se, že jsem si myslela, že je jiný, výjimečný a že k sobě patříme. Omlouvám se, že jsem si myslela, že oba vidíme svět stejnýma barvama. Omlouvám se, že se mnou nebyla moc zábava, když jsem se starala o děti, a on musel k ránu na baru vyprávět holkám, že chudák nic nesmí, ačkoliv sám sobě dovolil naprosto všechno. Omlouvám se, že jsem chtěla zachránit naši rodinu i potom, co se ode mě odstěhoval rovnou k ní. Omlouvám se, že i po tom všem jsem v tom cizinci bez kousku citu ještě dlouho viděla toho kluka, co mě líbal na čelo, když se nám narodila první dcera. Omlouvám se, že jsem si nechala tolik a tak dlouho ubližovat. Omlouvám se sama sobě. Byla jsem jen matka, manželka, autopilot, zoufalý manažer všeho, vyčerpaný a spící v sedě v řídící věži, protože už nezbyla síla jít si lehnout do postele. Která byla stejně věčně prázdná. A přesně tady jsem, k smrti vyčerpaná, zabloudila a samu sebe jsem ztratila.

Mluvila jsem na něj, prosila, brečela, zoufale, úlisně, zle - a on mlčel, nehybně mlčel - bez výrazu, nehnutě, mlčky mlčel - v tom je obludná síla, paní doktorko, nereagovat. Neudělat nic. Strašlivá moc… (Alexandra Berková: Temná láska)

Co vám dělá radost, ptá se mě doktorka na pravidelné návštěvě. Jsem tu jen pro recept, přesto vždycky odcházím s hřejivým pocitem. Tahle žena mě držela za ruku, když jsem se jí tu loni rozplakala nad rozsypanými křupkami, ve kterých syn v tu chvíli vesele dupal. Moudrá žena, co v té stroze zařízené ordinaci ve vedlejším městě zažila už asi hodně slz.

Když se vracíme autem domů, syn vedle mě usne. Projíždíme probouzející se krajinou a já přemýšlím o její otázce. Co mi dělá radost?

Tohle, vydechnu nahlas, když se rozhlížím po loukách kolem silnice. Zbytky rosy se vypařují pod paprsky ranního slunce a krajina se třpytí. Miluju to tu na jaře. Všechno se až násilně zelená. Mám pocit, že ty kopce, louky, lesy, že je to všechno šťavnaté. Procházet se a rukou hladit vysokou trávu, chytat stromy za větvičky, co trčí na pěšinu. Poslouchat vítr, cítit les. Miluju.

Čtu. Hltám knížky, které mi posílá máma. Čteme spolu, máme svůj dvoučlenný čtenářský klub. Nestíháme přečíst všechny ty stránky knih, co si stavíme do fronty. Stránky zaplněné historií, lidskými touhami, strachy a bolestí, obrovskou vůlí žít a přežít. Čteme o válce v Sudetech, o tom, co s lidmi udělala zloba, když to konečně skončilo. Čteme o Skandinávii, touláme se po divokých hvozdech, blatech a v bažinách, kde se ukrývají lidé. Tvoříme si seznam toho, co ještě chceme přečíst, co stojí za to. Miluju.

Buduju. Donekonečna vymýšlím, co ještě upravit na domě, co zvládnu sama a nejlíp s tím, co už doma mám. Vymetám, vyklízím, maluju. Přesouvám nábytek a máma se na mě do telefonu zlobí, když otevírá fotku přesunutého klavíru. Strhneš se, nadává. Ne, mami, jakoby mi naopak každé kilo, co tu zvládnu přesunout a uklidit, dodávalo sílu. Skvrna od oleje se na příjezdovce sice nenápadně roztahuje. Světlo v chodbě nesvítí už rok. Možná dýl. Klika neustále padá, nedaří se mi ji správně upevnit. Okap visí ve vzduchu, jak ho napojit na kanálek netuším. Ale to nevadí, učím se. Už toho spoustu umím a další věci se naučím. Miluju!

Takže co mi dělá radost? Trávit čas s tím člověkem, co mi roky chyběl. S tím, kterého jsem před lety někde ztratila. Chyběla jsem si.

A život už tolik nebolí..

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.