Pro děti se nic nemění
Někde jsem četla celkem trefnou hlášku. Když muže odcházejícího od rodiny nezastaví pohled na obličeje jeho dětí, není nic, co bys mu mohla říct, abys změnila jeho rozhodnutí. Já jsem řekla všechno. Zkusila tehdy všechno. Snažila se s ním mluvit, psala mu dopisy, ptala se proč. Nehnula jsem s tou situací ani o milimetr. Možná jsem to dokonce o moc zhoršila. Věta, kterou mi řekl někdy v prosinci, chvíli po svém odchodu, mi bolestivě rezonuje v hlavě pořád dokola.
"Odcházím od tebe, ne od rodiny, pro děti se nic nezmění."
Nevím, čím to je, že člověk něčemu takovému může věřit. Možná to, že sám pochází z úplné rodiny a neumí si to představit? Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo jedenáct, sestře pět. Tolik je teď mé nejstarší dceři. Pamatuju si to. Pamatuju si to dobře. Změnilo se všechno.
Všechno, co do té doby tvořilo náš svět, naše bezpečné okolí, se rozpadlo na kusy a stavěli jsme to znova. Nehledě na to, jak moc se rodiče snažili, živě si vybavuju tu nervózní bolest žaludku, to dusno, pravidelné, někdy dost nucené návštěvy, rozvrhy víkendů. Pamatuju si, jak zmizely tátovy věci, jak se máma snažila tu díru nějak hezky nazdobit a zakrýt. Jediné, co si nevybavuju, jsou její slzy. Nedávno jsem se jí na to ptala. Jak jsi to dokázala? Neprobrečet dny a noci, tvářit se před námi, jakože je všechno v pořádku a svět se točí dál? Vybrečela jsem rybník slz, odpověděla mi. Moře slz. Vždycky jsem ji za to celé obdivovala, no teď to vidím ještě v jiném světle. Světle vlastní zkušenosti. Jsi hrdinka, mami. Jsi! A paradoxní je, že když tohle teď někdo říká mně, ošívám se. Neumím to přijmout. Jaká já jsem hrdinka? Nedělám nic jiného, než že držím pohromadě. Protože musím. Snažím se nerozpadnout na kusy. Fungovat. Být pořád stejná máma pro ty tři. Lepší. Ale cítím, že nejsem lepší. Selhávám stále dokola a příliš často nedělám věci tak, jak bych si přála. Trpělivě, vlídně, líp. Nejde to. Ale stojím na nohou a věřím, že příště to třeba dám. Kvůli těm třem, kteří si zaslouží všechnu lásku a trpělivost světa.
"Oni brečí? Však si zvyknou!"
Děti si zvyknou na všechno. Jsou pro to uzpůsobené. Adaptují se na prostředí kolem sebe. Zvykly by si, i kdyby je někdo týral. Zvykly by si, i kdybychom oba umřeli. Takové myšlenky mě napadají jako reakce na ty šílené nesmyslné argumenty. Nejde o to, že si zvyknou, ale že se vůbec s něčím takovým musí potýkat. Že to musí zažít, musí tím projít, moji tři malí človíčkové. Že si lámou hlavu nad tím, proč už to není jako dřív, proč musím odejít, když přijede táta, proč musí jet na výlet, když se jim zrovna nechce. Kam si táta odvezl věci? Proč tady nemůže spát? Kdy tady zase bude spát? Proč s námi nejede na hory? A přijede tam za námi? Proč se loučí jen s námi a ne s tebou, když odchází večer pryč? Kam jde? Proč jsi sundala tu vaši fotku?
Tisíce otázek, které na mě pálí bez varování a na které se snažím citlivě a pravdivě odpovídat. Často ale nevím. Neumím vysvětlit věci, které sama nechápu, a tak se tou houštinou, do které jsme se zamotali, snažíme prodrat a vymotat se spolu zase na světlo.
Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.
