Příběh lásky, která nežila šťastně až do smrti

Šťastné začátky

Před deseti lety jsem za sebou měla docela krušné období. Nevydařený vztah nechal zlomené srdce, ale tu skutečnou díru v něm zanechala náhlá smrt táty, se kterou se nešlo jen tak smířit. Když ke mně na jednom večírku v pět ráno přitančil tenhle kluk, jako by se mi v životě rozsvítilo. Okamžitě jsme se do sebe zamilovali a troufám si tvrdit, že vše bylo tehdy vzájemné. Nebyly žádné hry, žádné předstírání, strach. Byla jen láska, jistota a bezpečí, skutečně od začátku. Byli jsme v denním kontaktu a přestože já byla z Prahy a on ze severních Čech, trávili jsme spolu všechen volný čas, víkendy, někdy i noci v týdnu a v mezičase jsme spolu viseli na telefonu. Bylo to prostě ono, bez debat. Hned druhý týden jsme si naplánovali, že si spolu koupíme obytňák a procestujeme svět. Ten obytňák nám teď stojí před naším prázdným domem. Chtěli jsme tři děti, dům a psa, lásku jako trám a spoustu dobrodružství. Já tehdy pracovala pro jeden mezinárodní festival, a tak jsme cestovali i pracovně, spali jsme na ambasádě v Itálii, navštěvovali prestižní vernisáže, potkávali se s lidmi z různých oborů. Všichni mého kluka znali. Když jsem začala pracovat pro hudební vydavatelství, chodili jsme spolu na koncerty, hudební festivaly, užívali jsme si každou chvilku. Asi po třech letech nás už dojíždění nebavilo a začali jsme řešit, kde bychom spolu mohli bydlet. Hledali jsme domek na půl cesty, nakonec jsem přišla s řešením. Přestěhuju se na sever Čech, budu pracovat z domova a dojíždět do Prahy, aby můj kluk mohl dál dělat u sebe v dílně. Zrekonstruovali jsme starou půdu a začali spolu žít. Každé léto jsme obytňákem projeli kus Evropy, v zimě jsme trávili spoustu času na horách. Já jsem si svůj nový domov vážně zamilovala, příroda hned za domem mě očarovala. Byt v Praze jsem prodala a začali jsme vyhlížet vlastní pořádný domek.

Po pěti letech jsme počali naši první dceru a vzali se. Měli jsme svatbu podle svých představ, malou, tajnou, punkovou. Nakonec i velkolepý večírek pro všechny naše kamarády. Já jsem pracovala asi měsíc do porodu a už jsem se těšila, jak se budu starat o rodinu. V tu dobu jsme si pořídili vlastní bydlení, sto let starou nádražáckou vilku. Dcera se narodila jeden červnový páteční večer. Všechny naše děti se narodily v pátek mimochodem. Nenarodila se ale úplně zdravá.

Když přišly děti

Narodila se s vrozenou vývojovou vadou, a tak nás čekal trochu těžší start. Ale drželi jsme spolu, prošli jsme tím vším celkem lehce, řekla bych. Večery hezky spala, my měli čas na sebe a i zpětně ten čas vnímám jako spokojený.

Hodně brzo jsme chtěli druhé dítě. Podařilo se, jenže jsme o něj někdy ve třetím měsíci nečekaně přišli. Bolelo to strašně, když ve mně umřel život. Záhy jsme ale čekali druhou dceru. Připadala jsem si milovaná a zbožňovaná, v absolutním bezpečí.

Těhotenství ale bylo fyzicky mnohem náročnější a když se narodila, začal masakr. Ani ne dvouletá holčička a novorozenec daly zabrat a mladší se navíc brzo ukázala jako hodně náročné a trochu jiné dítě. Zpětně teď mám pocit, že mě to sežralo. Ztratila jsem se v tom. Musela jsem udržet naživu dva malé spokojené živůtky, s tím mladším ale ta spokojenost byla a do teď je hodně náročná. Nenechala se odložit, pochovat nikým jiným. Konzumovala veškerou moji pozornost a sílu. Oproti první dceři mnohem hůř spala, neměla jsem si prostě kdy psychicky oddychnout.

Do toho všeho jsme se konečně přestěhovali do našeho domu. Dům, co jsme tři roky rekonstruovali a co nám sebral veškeré finance, čas a sílu. Ale byli jsme před cílem.

Tady někde se to celé ale začalo kazit. Mladší dcera rostla a já začínala řešit psychology. Pro sebe, pro ni. Přerůstalo mi to přes hlavu. Zároveň jsem se stoprocentně ponořila do mateřství, protože to teď byl můj svět. Bavilo mě vzdělávat se v psychologii dětí, výchově, alternativním vzdělávání, zjišťovala jsem si zdravotní informace. Chtěla jsem dětem dát to nejlepší a hledala jsem správný směr. Manžel to se mnou moc nesdílel, vypadalo to, že ho to nezajímá. Když s něčím nesouhlasil, snažila jsem se mu vysvětlit svůj pohled na věc a on vždy nakonec kývnul. Myslela jsem si, že je prostě jen tak moc laxní a nechává to na mně.

Začátek konce

Mladší dceři byly dva roky, za námi bylo šílených několik měsíců z nemoci do nemoci, dvě covidové sezóny plné zákazů a omezení a dcery náročnost vrcholila. Nespala celé noci po dobu čtyř měsíců, měla fóbii z lidí, záchvaty vzteku, odmítala se oblékat do čehokoliv kromě několika konkrétních kusů oblečení a já už z toho všeho nenáviděla celý svět. Všechno se to začalo odrážet na našem vztahu s mužem. Trávil najednou spoustu času s kamarády a na mě jakoby zapomínal. Nechával mě v tom samotnou. Pocit, že jsem milovaná, zmizel. Začala jsem si u něj připadat na vedlejší koleji. Ale na řešení mi prostě nezbývala kapacita ani síla. Začal naléhat, abychom měli třetí dítě. Neuměla jsem si to představit. Jak bych to mohla zvládnout a přežít? Nakonec jsem souhlasila a brzy byl na cestě syn. Ale mezi námi začala růst propast. V jeho očích už jsem viděla jenom chlad a nechápala jsem proč. Co se děje. Nemluvil se mnou, odcházel.

Těhotenství bylo opět docela náročné, přidaly se drobné zdravotní komplikace, ale nakonec všechno dobře dopadlo a narodil se zdravý veliký syn. V tu dobu už manžel trávil celé noci mimo domov, měl svůj život se svým volným časem, na čemž ani porod a malé miminko nic nezměnilo. Začala jsem být zoufalá. V létě už se situace vyhrotila. Prosila jsem, aby mi řekl, co se děje. Proč jsme si najednou tak cizí, proč odchází, proč se mnou nemluví. Odpovídal jen "nevím nevím nevím". Věci, co mi řekl jako ženě, co mu zrovna porodila třetí dítě, bych raději nikdy neslyšela. Připadala jsem si jako v pasti a neviděla cestu ven. Nechtěl nic řešit, jen byl víc a víc cizí, vzdával to. Na začátku října, když odešel už podruhé v jednom týdnu večer pryč, mi došla trpělivost. Byla jsem si jistá, že v tom je někdo třetí. Přečetla jsem mu zprávy na Facebooku. Otevřel se přede mnou úplně jiný svět. Jako bych najednou žila jiný život, než jsem si myslela. Starala jsem se doma o tři malé děti a můj manžel mezitím žil divoký noční život, jakoby byl stále svobodný. Nechápala jsem to, nepoznávala jsem ho.

Chtěla jsem vědět pravdu, naléhala jsem. A on tehdy poprvé odešel, uražený. Nebojoval, prostě odešel. A postavil mě do pozice, že vlastně neví, zda se vrátit chce. Otáčel situaci proti mě, dělal ze mě zrádce. Začala jsem chodit na terapii, spoustu věcí pochopila. O nás, o něm ale hlavně o sobě.

Vedli jsme spolu rozhovory dlouhé hodiny, začali spolu zase konečně žít jako manželé, ale pět týdnů to bylo nahoru dolů. Odmítal se vzdát svého mládeneckého života. Brzdilo mě to, že jsem na něm viděla, že to není vše. Je za tím prostě ještě něco víc. Někdo.. Upadala jsem vždy na několik dnů do deprese, strachů a on to bral jako potvrzení toho, že je to v háji. Jednoho dne, po pro mě hezkém víkendu a o to nepochopitelněji, najednou přišel a řekl, že je konec. Pamatuju si ten pocit. Jako by se mi otevřel hrudník a jeho obsah vypadl přede mě na podlahu.

Věci pak nabraly rychlý spád..

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.