Prázdné místo v diáři

"Terezo, ale aby bylo jasno, já si nestěžuju. Vím, že každej má něco. Ale já jen zoufale potřebuju mít aspoň někdy pocit, že mě třeba někdo slyší, že někdo vidí, co dělám. Protože když to všechno večer dodělám, tak už tu nikdo není, kdo by mě obejmul. Kdo by mi dal pusu a uvařil mi čaj. Vypil ho se mnou na gauči. Jsou tu ty tři a ty už spí. A oni to stejně neocení," směju se odevzdaně. Tereza se na mě podívá a kývne. "Mám to stejně," vydechne. Pohladím ji po ruce a doleju jí víno.

Potkaly jsme se před třemi lety. Ty tři roky, co jsou vyplněné zvláštním vakuem, kdy se svět točí, někdy nesnesitelně pomalu, někdy rychlostí světla, ale my dvě tu stojíme odstavené na vedlejší koleji a všechen ten děj sledujeme přes špinavé sklo. Takový je to pocit. Vedlejší kolej, zrušené nástupiště, vynechaná stanice. Opuštěnost a zvláštní řád, co platí jen pro nás. Tři roky se o sebe opíráme, jedna padá, druhá chytá, někdy padáme obě, ale aspoň se při tom držíme za ruce. Obden jí do zpráv popisuju svoje noční můry, ona mi dvakrát týdně volá, pláče, směje se, může klidně mlčet a já ji chápu. Rozumím.

Čas od času se nám podaří najít zázračnou skulinu v diářích, jeden večer, kdy ani jedna nemáme děti, a to si pak můžeme jít spolu někam sednout, dát si víno a smát se, padat u toho klidně ze židle, protože v takovou chvíli se můžeme chytat i fyzicky, ne jenom metaforicky.

Vezmu si od Terezy cigaretu a zapálím si. Pokaždé, opravdu pokaždé si vzpomenu na tátu, který mi říkával: "Držíš to jak prase cvičku." Zasměju se tomu. Už hodinu Tereze vyprávím novinky a když se dostanu k té části, jak mě otec mých dětí udal na OSPOD, musíme si jít zapálit před vinárnu. "A co jim tam napsal," ptá se mě. "Udal mě za to, že chodíme do školy pozdě." "A to nemůžeš, prosimtě, chodit včas?" podívá se na mě Tereza na moment vážně a hned vyprskne smíchy. Smějeme se tak moc, až z toho začnu brečet. "Doprdele," ulevím si. "Jela jsem zrovna ze školy, když mi přišel ten email z OSPODU. Volala jsem tam a paní mě uklidňovala, rozbrečela jsem se jí. Vysvětlovala jsem, že to řešíme se školou, s psychologem, se všema. Snažím se, fakt, víc už dělat neumím. Ona říkala, že to chápe a že jediné, kde je chyba, je naše komunikace." Tereza naštvaně típla cigaretu: "Sráč." "Pozvala si nás dva, aby to s náma probrala, abysme spolu začali líp komunikovat. A víš co? On tam ani nedorazil." Už se zase smějeme.

Tereza se významně odmlčí. "Víš, co si říkám? Jak jsme stejný. Nejdřív jsme obě měly všechno, co jsme chtěly. Co jsme si vysnily. A teď jsme skončily s tím, co jsme nikdy nechtěly. Pravej opak toho všeho. Všechny ty strachy, všechno se to zhmotnilo a my to žijem." A má pravdu. Svorně nenávidíme otce dětí té druhé, protože jsme o nich slyšely věci, tolik věcí, tak kompletně, intenzivně, že nedokážeme mít pro takového člověka pochopení.

Celý večer kolísáme náladou nahoru dolu a je to vlastně obrovská úleva. Všechno to pustit. Všechno to říct někomu, kdo to taky zná a taky to žije a naprosto tomu rozumí.

Ukazuju jí poslední zprávy od něj. "Víš co je na tom ale největší sranda? Že tohle ani nepsal on. Znám ho, napsali jsme si tisíce zpráv, vzkazů. To prostě poznám, vidíš tu diakritiku, ty čárky? Tyhle velký písmena? To není on. To je ona. A mně to bytostně uráží. Představa, že ona si třeba zrovna nalila sklenku vína v mojí bývalé kuchyni, zatáhla závěsy, sedla si ke kamnům, co jsme si na nich v zimě hřáli čaj ve velkých hrncích od jeho mámy, a začala vymýšlet některou z těch dlouhých zpráv, co mi občas chodí. Hodnocení, jaká jsem máma, co všechno dělám blbě. Tak z toho je mi, Terezo, blbě. Na blití!"

Tereza jen obrátí oči v sloup. Chvíli zase vypráví ona. Jak musela číst romány o tom, že synům vybrala špatný kroužek. Jindy o tom, že koupila špatnou bundu, moc drahou. I když po něm nechtěla ani korunu. Bunda prostě byla špatně.

Když to všechno za ten večer dáme dohromady, tak to prostě nechápeme. Kde se bere ta touha útočit, poučovat, ubližovat. Kde se bere ta potřeba kontroly nad tím, nad čím dřív jen mávali rukou a neřešili to. Na co dřív neměli čas ani chuť. Kam zmizelo to štěstí, za kterým oba odtáhli a které kdyby cítili, tak by přece neměli ten pocit, že musí neustále ponižovat. Těžko říct. Ten večer to nevyřešíme, ale určitě se o to zase někdy pokusíme. Když nám teda zbyde místo v diáři.