Pravidla konce a proč nemít doma sekeru

Trvá to všechno už peklo dlouho, řekl mi na svou obhajobu, když se s ní poprvé veřejně ukázal. Bylo to teda jen nějaké dva měsíce potom, co odešel, a asi dva týdny potom, co jsem se vůbec dozvěděla, že nějaká ona existuje. I když já to samozřejmě tušila mnohem dýl. Už když jezdil před Vánoci za dětmi, vyžehlený, odměřený a místo parfému, co jsem milovala, z něj byla cítit silná vůně pracího prášku. Tehdy jsem se ovšem rozhodla věřit tomu, že bydlí u nějakého kamaráda. Že mu pere máma. Věřila jsem, abych se nezbláznila. Aby celá ta demolice dosavadního života šla trochu postupně a já nezůstala skřípnutá pod troskama. Věřila bych asi dlouho, ale žijeme na malém městě. Takové lži tu na moc dlouho neschováte, zvlášť když se vám ani extra nechce.

Takže ji konečně přiznal. Náhoda prý, co s námi nikterak nesouvisí. To jsou v životě takové zvláštní náhody, směju se odevzdaně, když to vyprávím kamarádce. Odstěhuješ se od rodiny rovnou k nějaké své známé a zamiluješ se. Když od vás odejdu, nebudu nikdy šťastný a budu do smrti sám, dojímal se tu loni u dveří, než fakt odešel. Ale snažím se nebýt zapšklá. Ten člověk, se kterým jsem deset let žila, ten už stejně dávno neexistuje, reinkarnoval se. Takže skoro ani nelhal.

Peklo dlouho. Ty víš hovno, co je peklo, chce se mi nahlas řvát, pokaždé když ho vidím. Ale nemám si nač stěžovat. Já přišla jen o manžela, jak mi jednou řekl. Je legrační, jak člověku v takové chvíli přijde víc líto domu a pověsti, než vlastní ženy a dětí.

Jak jsem za poslední dobu kolem sebe vypozorovala, pro muže existují v takových případech zřejmě nějaké dané postupy. Scénáře u všech podobných konců se všechny tak moc podobají, že si říkám, zda na to dokonce není nějaký tajný kurz. Stejné fráze, stejné důvody, stejná snůška lží. Není někde k dispozici i nějaká příručka pro ženy? Přečetla bych si ji, protože sama často tápu. A podle reakcí nejbližšího okolí se zdá, že nepostupuju úplně správně. Na prvotní šok mi právo nikdo neupíral. Ovšem čím déle to trvá, tím víc se situace začíná otáčet proti mně. Moc to pořád řeším. Moc nad tím přemýšlím. Odmítám předstírat, že je to už takhle všechno v pořádku. Moc mluvím. To hlavně. Ta zničená pověst na malém městě, že..

Peklo dlouho. Spousta času o tom tedy přemýšlet. Takže jaká jsou pravidla pro ženy v takových situacích, co jsem si zatím odvodila?

Nedělat scény. To se tu zatím jeví jako to hlavní. V klidu se posadit na gauč. Rozhodně nekřičet, nebrečet, nebouchat dveřmi, protože je přece opravil vlastníma rukama. Neházet v návalu zoufalství nic z okna a nic mu neničit, na věcech mu, narozdíl ode mě ještě záleží.

Nikomu nic neříkat. I když to není žena, kdo všechno zničil, je to její vina, když se tím navíc zničí i jeho pověst.

Nebojovat o něj. Cítí se pak chudák jenom o to hůř.

Nekontaktovat tu novou paní. Ta je v tom přece nevinně.

Neodstraňovat z domu společné fotografie a jeho věci. Mauzoleum bolavých vzpomínek je pro všechny mnohem přijatelnější než pokus o nový začátek.

Nestěžovat si. Dům mi zůstal. Děti v něm. Zatím, pomyslím si pod tíhou výhrůžek.

Ale já na pravidla nikdy moc nebyla, spíš naopak. A tak se tedy postupně stává černá ovce ze mě. Můj osud je moje vina. A teď navíc nereaguju vůbec tak, jak se očekávalo.

Ovšem nedávno mi někdo vyprávěl, že jeden známý taky opouští svou ženu. A ta žena mu sekerou rozštípala všechen nábytek v domě. V tu chvíli se mi ulevilo. Nejsem nejčernější z celého stáda! Co je proti tomu jeden malý důlek od vyhozené vrtačky ve střeše auta. Může být rád, že já se při dělání scén ještě držela při zemi. Nebo že my doma na podzim žádnou sekeru neměli. Mohly se o nás vyprávět historky ještě mnohem zábavnější. 

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.