Poslední puzzle

Trápilo mě, že nemám odpovědi na svoje otázky. Že v tom přece není žádná logika. Nechápu to, o to víc to bolí. Proč? Prostě proč a proč takhle strašným způsobem? Zkus to neřešit, říkala mi máma. Pusť to z hlavy, nebo se z toho zblázníš. Bůh ví, že jsem se snažila. Ale nejsem zjevně ten typ. Neumím to. Jenže jak už to tak bývá, odpovědi přichází samy, když už to ani nečekáte. Jedna fotka, co píchla do srdce, děravého jako cedník, fotka, ze které se mi udělalo zle, a to jsem už po těch měsících celkem otrlá, řekla bych, fotka, díky které to celé najednou dalo smysl. Je z loňského léta, zamilovaný páreček, no nejsem na ní ale já. A tak konečně chápu. Rozumím, proč nechtěl, abych se o něj z chaty přijela s dětmi starat. Nebyly to už moje ruce, po jejichž pěči po té autonehodě toužil. Nebyla jsem to já, po jejíž společnosti v tu chvíli prahnul. Chci být sám a celé si to nějak srovnat v hlavě. Tak jsem se smutně vrátila na chatu s našimi dvěma dcerami a tříměsíčním synem a nechala ho jeho myšlenkám. Aniž bych měla jen stín podezření. Aniž by mě jen napadlo, že...

Díky té fotce to celé zaklaplo. Byla jako poslední díl skládačky, puzzle našeho příběhu, který pak celý spadl ze stolu a rozsypal se. Chápu jeho chování, jeho nálady, jeho lítostivost, když mi psal k ránu z večírků a omlouval se a já moc nechápala za co. Chápu jeho váhání na podzim, teď už vím, mezi čím se skutečně rozhodoval a čí slova z něj až příliš často zaznívala. To nejsi ty. Nepoznávám tě. No opravdu už to nebyl on. Nebyl už můj, čert ví jak dlouho. Jeho oči už byly cizí a na ničem našem už mu prostě nezáleželo. Však mi i později řekl, zlomil jsem nad tebou hůl. Aha. Jako by mě holí vzal po hlavě. Hrdina.

Občas se chci vrátit do těch dnů

Kdy jsme byli neporazitelní

Fuckin super heroes, me and you

Nezastavitelný

Teď potřebuju kostel, pomodlit a postel

Občas zapomínám na to kdo jsem

Na zemi jsou hvězdy, snažím se je sbírat

Propadaj mi prsty, help me

(Mít rád, Pam Rabbit)

Chybí mi. Tak bolestivě mi chybí. Kluk, co mi v našem prvním obytňáku dal svou deku, protože jsem v noci mrzla. Kluk, co měl o víkendu rád k snídani kafe s mlíkem a cukrem a dělal nám opulentní omelety. Kluk, kterého měl každý rád, protože byl čestný a opravdový. Kluk, na kterého jsem byla hrdá a který byl hrdý na mě. Kluk, který si se mnou vysnil přesně ten život, ve kterém teď dřepím sama a který mi má být z velké části z pomsty odebrán. Proč? Protože nevyšel plán to všechno utajit a překroutit realitu tak, aby vyhovovala dobré pověsti. Protože si tu bolest nenechám pro sebe a mluvím nahlas. Protože nehodlám přistoupit na to, že bych kromě manžela a iluzí měla přijít i o milióny a hlavně pak o svoje děti. Nebyla to moje volba rozbít rodinu, přesto bych z nenávisti měla přijít o střechu nad hlavou a o ty tři bytosti, pro které jediné má teď cenu dýchat. Měla bych sklapnout a dívat se na to, jak pendlují jak cestovní tašky, jak žijí svůj život podle diáře a nechávají se vychovávat cizí ženskou. Chybí mi kluk, kterého jsem si vysnila, který ale nikdy nebyl skutečný. Nikdy neexistoval. Můj život byla divadelní hra. Tamten člověk by totiž tohle v životě nedopustil.

Stejně rychle, jako jsem se z milované manželky stala blbou krávou, co jen otravuje, tak jsem se totiž ze skvělé mámy stala nekompetentní psychicky nemocnou bio lesanou. Zanedbávám svoje děti, nejspíš je i týrám, fyzicky a hladem, a zřejmě mě čeká ponižující kontrola OSPODu. Naštěstí je tu on a především pak ona, bezdětná odbornice na výchovu a socializaci dětí, aby je vše doučili a dohnali s nimi to, co já jsem prý posrala. Uf. Jak daleko může zajít nenávist?

Tak se nevěřícně ptám, kam zmizelo jeho svědomí, sebereflexe, soucit, byl někdy vůbec takových věcí skutečně schopen? To se vážně musím bít o svůj život před soudem, pomocí paragrafů a důkazů? To mi nikdo nepomůže? Neexistuje nikdo, kdo by nás z takové situace vyprostil? Nás, mě a děti? Někdo, kdo by mě zvedl z podlahy, pevně mě obejmul a řekl mi, že bude dobře? A dobře by bylo? Už konečně, po těch měsících, kdy se neustále propadáme níž a níž.

Čemu se divíš, ptají se někteří chladně. Čemu se divíš, když tak útočíš? Jediné, čemu se divím, je, že ještě stojím na nohou. Já neútočím, já jen popisuju svůj život. Já se nemstím, já jen reaguju na to zlo, co se nám dělo. A pořád dál děje. Ve jménu nové lásky a štěstí. A opravdu udělám, co budu muset. Ve jménu lásky ke svým dětem a jejich štěstí. Cokoliv. Abych ochránila sebe a je. Věřím totiž, že na pomstu je tu karma. A ta bývá zdarma.

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.