Poslední dopis

dopis manželovi, leden 2024
 

Nevím, co teď prožíváš ty a jak trávíš svůj život. Snažím se na to nemyslet, protože to bolí. Bojím se, že jsi šťastný a spokojený sám nebo dokonce už s někým jiným a že to takhle bude. Já chodím po městě a všude vidím vzpomínky, věci, chvíle, co jsme spolu zažili, místa, kde jsme spolu byli, která jsi mi tady ukázal. Chci ti často napsat nebo zavolat, abych ti řekla nějakou maličkost během dne, jako jsme to dělávali. Skoro každou noc se mi zdají sny. Zdá se mi o tom, že je to mezi námi jako dřív, objímáš mě, povídáme si, líbáš mě, miluješ a probuzení z takových snů do reality je vážně hrozný.

Žiju zdánlivě dál stejný život, ale chybíš tam ty. Chybíš moc dětem a chybíš mně. Představa, že život, který jsme žili a na kterém jsme deset let pracovali, prostě zmizí… Vybudovali jsme si svoji malou kouzelnou rodinu, domov, všechno od nuly a spolu a teď tady stojím sama a nevím, co si počít. Jasně že můžu jít dál sama, jen já s dětmi bez tebe. Ale já tolik nechci. Z celýho srdce cítím, že je tahle noční můra hrozně špatně. Že jsme se jen ztratili a takhle to být nemá. My dva jsme od prvního dne měli něco tak vzácnýho. Nezvládli jsme spolu teď přejít ty těžký překážky a rozdělili se. Ale sliby, co jsme si před Bohem dali, děti a domov, který sdílíme, tolik bych si přála, abychom to nezahazovali. Z tý představy mě bolí srdce. Já jsem to myslela a myslím vážně a jsem přesvědčená, že kdybychom oba chtěli, zvládli bychom spolu cokoliv na světě, pořád ještě jo!

Řekla jsem ti v emocích spoustu hnusnýho. Pravdou ale je, že tohle místo a tenhle kraj blízko hor obklopenej přírodou, náš dům, co jsi svýma rukama opravil, je to náš domov a neumím si představit žít někde jinde, s někým jiným, tvořit rodinu a vychovávat jednou naše tři děti s jiným mužem a dívat se, jak ty s někým zakládáš novou rodinu, protože jestli nemá děti, dřív nebo později je chtít bude.

Možná máš pocit, že jsme příliš jiný a někdo další se k tobě hodí víc. My dva jsme ale taky na začátku neměli žádný neshody, problémy. Každý vztah tak začíná. Super shoda, stejný názory, bláznivě zamotaná hlava kdy máš pocit, že to napořád bude takhle bezstarostný a ideální. Jenže to je iluze. Všude přijdou starosti. Přijde každodenní rutina. Něco, na čem se lidi neshodnou. Myslím dokonce, že většina manželů má různý názory. A jejich cílem je domluvit se, najít spolu cestu, doplňovat se. Protože se pro to a pro sebe jednou tak rozhodli. A ne spolu bojovat, nebo to vzdát, mlčet a hledat tu cestu znova s někým jiným. Láska po deseti letech asi není pořád ohňostroj. Je to ale něco krásnýho a pevnýho, na čem chceš pracovat, hýčkat si to. Jistota, vývoj, bezpečí a vzácnost mnohem silnější než nějaký pobláznění. Je to domov. My jsme se sami sobě ztratili a tohle si vůbec neuvědomovali. Nebo možná ty ano ale nedával jsi mi to dostatečně najevo. A mně to došlo až příliš pozdě a nedostala jsem šanci už nic udělat. Přijde mi nefér, že dřív jsme spolu taky zažívali dobrodružství, chtěli jsme ale oba mít velkou rodinu, tak jsem byla doma, ujala se svýho úkolu a starala se o děti, ale tebe to, jak to fungovalo, začalo štvát. A když jsem to celý zjistila, bylo už pozdě a ty na odchodu.

Sleduju teď svoji životní lásku, kluka, co pro mě byl a je od prvního dne celý můj svět, moje opora a jeden z pilířů a bezpečí, moje všechno, sleduju ho, jak odchází, a nechápu to. Proč by nestálo za to zachránit to obrovský štěstí, co jsme spolu našli a vybudovali. Zachránit i ty sny a plány, co jsme měli do budoucna. Cestu obytňákem na sever do Norska nebo cestu do Ameriky a společný čas na horách, když už budou děti konečně větší a budou se učit jezdit. Jet v létě všichni obytňákem na fesťák. Postavit si pár minichatiček na pronájem a starat se o ně, zaparkovat si před domem na příjezdovce konečně Teslu. Čas jen pro nás dva, kdy je dáme všechny babičkám, když už to brzo konečně půjde. Zase si jen sami dva zapálit oheň a do noci poslouchat, jak praská, u toho pít víno z plecháčků, zajít si do kina a na drink, nebo jet spolu někam na víkend do hotelu.. Zestárnout spolu jako parťáci, tak jak jsme si naplánovali už kdysi, když jsme byli ještě bláznivě zamilovaný.

Přece to všechno nemohlo jen tak zmizet, jen jsme to zaházeli nepříjemnou každodenností, pokazili to strašně, ale pořád jsme to přece my dva a můžeme to znovu spolu najít. Mít se krásně, nás pět a být šťastný. Spolu.

Brzo to bude šest let, co jsi mi řekl- a svůj život spojuji s tvým srdcem…já to spojení pořád cítím, vím, že tam pořád někde je, a modlím se, abys ho zase cítil i ty.. Modlím se, abys mi napsal nebo zavolal a vzal mě jen tak na procházku, na kafe a začali jsme pomalu a znova, s čistým stolem, ty a já a naše skřítková rodina. Aby s náma táta zase bydlel, jak někdy říká dcera. Aby ses vrátil domů..

O pár dnů později se od lidí dovídám, že je zamilovaný, že od nás se odstěhoval k ní, a tak konečně chápu, kam na Štědrý den tak spěchal..

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.