Pár minut před výbuchem

Léto 2023

Tříměsíční syn spokojeně vrní a pozoruje chrastítko, kterým nad ním kývu. Švagr na terase roztápí gril, děti běhají po zahradě a vydatně u toho ječí. Červencový den se pomalu chýlí ke konci, paprsky dopadají šikmo přes vysoký plot z tůjí a půlka trávníku už se topí ve stínu. Sestra vejde do chaty a zavře za sebou síť proti hmyzu. Stejně mi u hlavy bzučí dvě mouchy, budou je muset před spaním znovu vymlátit.

Soused už to nevydržel a šel se schovat dovnitř, zašeptá sestra mým směrem pobaveně a očima za oknem vyhledá svou mladší dceru, která do něčeho zrovna tluče síťkou na ryby. Výstražně na ni houkne, ale rány stejně nepřestanou. Ze dveří lednice vyndá otevřené prosecco a nalije nám. Podává mi skleničku, zvenku neustává veselý dětský křik. Nejvyšší čas, zasměje se a napije.

Zvoní mi telefon, manželovo číslo. Něco se stalo, říká mi váhavě, ale neboj se, všechno je v pořádku. Vystraší mě otazníkem v hlase, cože? V pozadí slyším pravidelné pípání, nějaká žena říká, ať mi to raději poví sám. Začínám panikařit, co se stalo? Mluví zmateně, pochopím, že je v sanitce, na skejtu se srazil s autem. Paní v protijedoucím vozidle mu nedala přednost a on do ní plnou rychlostí najel. Nemůže se hýbat, neví, co mu je. Je na kapačce, zafixovaný, monitorují ho. Tečou mi slzy, bojím se. Slíbí, že se ozve, jakmile ho převezou do nemocnice a zjistí víc. Následující hodinu hypnotizuju telefon, nevolá, na hovor neodpovídá, jsem strachy bez sebe. Přecházím po terase sem a tam s miminkem na prsou, ostatní mě uklidňují. Konečně se ozve. Leží na emergency, posílá fotku, obličej celý od krve. Naštěstí ale kromě podlitin a řezných ran od rozbitého skla dveří jen zlomená lopatka. Pustí ho domů. Hrozně brečím, úlevou, štěstím, láskou. Chci ho okamžitě obejmout. Jenže jsem měla to prosecco a nemůžu jet nikam. Ne s dětmi. Omlouvám se mu, říká, že to nevadí, že je v pořádku. Přijedeme zítra co nejdřív, slibuju. Nemusíte, jsem v pohodě, zůstaňte tam, nelogicky mě přemlouvá. Trvám na tom, že přijedeme, jak bych asi mohla zůstat na chatě? Jak chceš no, přitaká nakonec.

Stojím na zahradě a rozdýchávám to.

Poslední týdny nestály za nic. Pořád se hádáme a já nevím proč. Vrací se z práce bez nálady, nic ho nebaví, pořád jen kouká do telefonu. Myslela jsem, že je to už dobré, ale zjevně ne.

Stejnou krizi jsme měli i o rok dřív, celé jaro. Mladší dcera asi čtyři měsíce v noci nespala. Nejdřív se budila kolem třetí a byla dvě hodiny vzhůru. Později usínala až mezi půlnocí a druhou ranní, spala do desíti. Každou noc, čtyři měsíce. Jedny z nejtěžších měsíců od doby, co jsem se stala mámou. Byla jsem chodící zombie. A my dva jsme se jen štěkali. Já byla psychicky i fyzicky na dně, zatímco on…. Ale to, co dělal mezitím on, se dozvím až mnohem mnohem později. Bohužel. Pak jsem otěhotněla a celé léto za námi jezdil po práci na chatu. Krásné léto, my dva zase jako dřív. Podzim a zimu ale prokalil. Do zásoby prý, než porodím. Občas jsem ráno ani nevěděla, kde je, sháněla ho po kamarádech. Pak jsem porodila a on kalil dál. Byl víc a víc pryč, hádky se vrátily. Já byla naštvaná, že je několikrát týdně venku a když je doma, jako by tam nebyl. Duchem jinde. Tohle léto byl za námi na chatě dvakrát. Pokaždé mi to dal pěkně sežrat. Pracuje a pak se za námi ještě musí táhnout takovou dálku. Nemusíš, nechápavě jsem na něj koukala, ale já myslela, že chceš. Loni jsi za námi jezdil rád. Dětem je tu líp, než ve městě, ale chybí jim tu táta. Co se sakra děje, ptala jsem se až příliš často. Nevím, nic mě nebaví, mračil se. Bylo to pořád dokola. Nic nemůžu, jen přežívám, nejradši bych někam odjel, smečuje krutě. Na to s kojencem v náruči opravdu nemám argument, vzdávám to, mlčím.

Náročné období, navíc chvíli po porodu. A teď ho srazí auto. Vracíme se domů, jedeme na polední spánek dětí, vezu mu jídlo, chci se o něj starat. Aby mu bylo líp. Dlouho do noci jsem přemýšlela. Všechny ty hádky, nálady, těžkosti, všechno mi najednou přišlo tak mimo. Všechno zapomenuto. Vždyť jaké máme štěstí, že se máme. Co se včera na té silnici mohlo stát, ani nechci domyslet. Moje láska, otec mých tří dětí, už jsem ho chtěla sevřít v náruči.

Zaparkovali jsme před domem, vešli dovnitř. On byl oblečený. Kam jdeš, ptám se nevěřícně. Říkal jsem přece, že nemusíte jezdit, jdu na chvíli za kamarádem do baru. Potřebuju se odreagovat. Skoro jsem se ani nezula, on odchází. Přijdu brzo, nezlob se. Jako by mi při odchodu vrazil facku. Pořádnou. To fakt zrovna odešel? Sedřený, ještě od krve, rozlámaný s ortézou, vylezl z postele a odešel. Co se to děje? Myslela jsem si, že nám ta nehoda srovnala priority. To ještě ani zdaleka netuším, jakou mám pravdu, ale ne takovou, jakou bych si z celého srdce přála. To se také dozvím až mnohem později, stejně jako to, co dělal loni na jaře a celou zimu, než jsem porodila. Dozvím se to. Až skončí babí léto. Ale než začne podzim, než se začnou blížit Vánoce, ještě pár měsíců, ještě chvíli si můžu myslet, že my dva.. my dva jsme navždy a napořád a celým svým srdcem. Můžu si to myslet a doufat, že platí to, co jsme si navzájem se slzama v očích slibovali před farářem. 

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.