Opustit a nelitovat?

Poslední dobou je všechno tak moc na prd. Zároveň mi možná nikdy nebylo líp. A tyhle dva pocity musím zkombinovat dohromady tak, aby to bylo k žití. Protože někdy už skoro není. Musím z těch dvou opačných extrémů zprůměrovat svoje dny tak, abych mohla jít alespoň trochu rovně. A to je dřina taková, že si skoro denně říkám, jak dlouho to ještě vydržím. Je ale něco krásného i v těch těžkých momentech, kdy je mi tak na hovno, že se už ani nestydím nechat si zpod brýlí téct slzy proudem. Je mi to jedno. Bolí to a já si zvykla.

Vánoce jsou za rohem a díky němu a jeho perfektnímu načasování, kdy opustit rodinu, je pro mě tenhle čas neuvěřitelně těžký. Kromě samotného faktu, že mě během procházky na vánočních trzích tak štve pohled na každou rodinu, každý pár, tak se mi k tomuhle období váže množství vzpomínek na období, kdy odkráčel za štěstím a já se bála, že prostě umřu z toho šoku a bolesti.

Děti jsou na pár dnů s ním, tak beru batoh, psa a jedeme pryč. Být v tom domě mě poslední dobou přímo fyzicky bolí. Po jeho odchodu to tam bylo jako vězení, časem jsem si to tam ale předělala a bylo nám tam dobře. To už ale neplatí a to hned z několika důvodů. Během léta, kdy jsme většinu času trávili mimo město, uvědomovala jsem si při každém návratu domů, jak na mě padá tíha. Celá ta minulost mi s každým metrem blíž a blíž tomu domu sedala na prsa a dusila a drtila mě ohromnou silou. Přiblížíla se také splatnost závazků, které neměly padnout na mou hlavu, ale padly. Řval na mě tehdy to první jaro, že jsem úplnej magor, jestli si myslím, že by po mně chtěl nějaký peníze! Všechno zaplatí, nic po mně nechce, ať můžeme bez starosti existovat. Za předraženou fasádu teď dlužím několik set tisíc, další peníze jemu jako odstupné vyhandlované právníky, peníze, které z mateřské, alimentů a práce na částečný úvazek samozřejmě nemám šanci splácet.

Definitivní tečkou pak bylo, když jsem se vracela do domu, couvala jsem autem na příjezdovku, bylo to ten den, co nás oficiálně rozvedli. Můj život poslední roky píše nějaký zvrácený scénárista, protože jak tak zajíždím na pozemek, ulice prázdná, kolem mě projíždí ona. Šupajdí si to ve svém malém červeném autíčku z města domů. Do toho "domů", co bylo i kdysi moje "domů". To "domů", které jsem spolu s ním pomáhala budovat, kde mám stále ještě nějaké svoje věci, kde žijí jeho rodiče a kde momentálně spinkají i naše děti. Tak tam ona si to kolem mého domu jede, za svou novou spokojenou rodinkou. Ne. V tu chvíli definitivně vím, že odsud musím pryč. Někam alespoň trochu dál, někam, kde nebude tolik vzpomínek, tolik společných chvilek schovaných ve stínu hrušky na zahradě, kde neporoste mladá líska, kterou jsme spolu sázeli ten poslední podzim, kde nebudou stěny, které mě slyšely plakat a řvát všechnu tu bolest ven. Někam, kde nebude strašit jeho duch, kde nebude kolem jezdit jeho paní a kde po něm nebudou už žádné dluhy. Finanční ale hlavně ty emoční.

Když jsem mu řekla, že se budeme s dětmi stěhovat, nezmohl se na nic víc, než na jízlivost a na to, že se mi vysmál. A mně už to skoro ani nevadí, jeho posmívání mě jen utvrzuje v tom, že věci jsou bohužel asi tak, jak být měly. Snažím se po nocích pracovat a na těch pár hodin, co jsou děti ve školce a škole, jsem si našla úklid domácnosti. Budu uklízet někomu doma. Slušná nálož pro moje ego, ale snažím se s tím pracovat. Vím, že je to jenom o mojí hlavě. Jako tak nějak všechno.

Tak otevíráme novou kapitolu, po kolikáté už?

Bolestně si při tomhle rozhodnutí opustit dům uvědomuju, že svým odchodem si s sebou odnesl jednu hodně cennou věc. Okradl mě totiž o bezstarostné mateřství. Roky, kdy nás měl zabezpečit a chránit, ty roky, kdy teď bojuju o svou existenci, přežívám a hrabu se z hrobu, do kterého bych si nejraději lehla. Těch několik křehkých let, kdy jsou děti malé, kdy mou jedinou starostí by mělo být jejich a naše štěstí. Měla bych se starat o ně a o nás by se měl starat on. Moje děti si prostě zasloužily víc. Víc smíchu, míň slz.

Slz z toho, že místo o lásce byl náš příběh spíš o útěku od zodpovědnosti. O lhaní, podvádění, o dvojím životě, o nenávisti maskované za lásku. O nezdravé sebelásce nebo možná naopak o nedostatku lásky k sobě samému. V tom ať už se zorientuje sám, mně už se to naštěstí netýká. Příběh o ztracené duši, která musela ubližovat, protože v tu chvíli to líp neuměla. V tu chvíli jí to přinášelo nějakou zvrácenou úlevu a pocit naplnění. Až je mi té duše někdy líto. Než si vzpomenu, jakým peklem mě protáhla ve jménu vlastního štěstí.

No takže ne, jakkoliv se té nové ženě asi zdá, že s ním vyhrála loterii, myslím si, že dokud se tahle duše neuzdraví, bude za sebou nechávat jenom bolest a zkázu. Byť neviditelnou, pak určitě v dlouhodobém hledisku hlubokou.

Přemýšlím, jestli se realita pohledem dvou lidí může lišit natolik, že rozdíl v těch dvou pohledech způsobí takovou zlobu, která se na mě poslední dva roky valí. Pořád dokola se snažím rozluštit, co se mi to vlastně stalo. Jak je možné, že jeden den žijete s někým tak dokonalým, a druhý den vám ten samý člověk zlomí vaz. Odpovědi začínám vidět, jen jim moje srdce pořád nějak nechce rozumět. Protože moje srdce je jiné než to jeho. Jestli vůbec nějaké má. Tu dokonalost jsem si prostě jen vykonstruovala ve svojí hlavě. Život natolik perfektní, že jsem nemohla uvěřit vlastnímu štěstí. Jenže oni dva to viděli jinou optikou, jak mi jednou chvíli po jeho odchodu vysvětlila jeho paní, kterou jsem tehdy v návalu zoufalství oslovila. Ne, nečekala jsem zázrak. Nečekala jsem, že si někdo něco uvědomí, jen jsem to prostě musela zkusit. A nelituju. Alespoň jsem se od ní v pár přehnaně spisovných větách dozvěděla, že i on ji krmí těmi řečmi, kterými ženatí muži své milenky krmí. Žena mi nerozumí, žijeme v odcizení, bla bla bla. A ona mu to nadšeně hltala a utěšovala ho. Ona mu rozumí, oni dva jsou jiní než jsme byli my dva. Věří tomu, možná aby umlčeli vlastní svědomí, možná spíš proto, že žádné nemají. Jednoduchý život. Jak trapně ohraný konec ta naše láska měla, co?

Nejsem žádná špína, abys věděla, poučovala mě dotčeně, zatímco použila přesnou frázi z jedné mé hádky s mužem. Zatímco ona bránila svou čistotnost a mistrovský um vymáchat všechno prádlo v agresivní aviváži tak, že ji v místnosti cítíte i hodinu po odchodu, já měla tehdy na mysli spíš tu špínu na duši. Tu morální. Ale každý máme jiné priority, to je pochopitelné. A je vlastně asi správně, že podobně smýšlející lidé nakonec skončí spolu. Vrána k vráně, jak říkává moje máma.

Taky mi často říká, že každá životní zkušenost člověka posílí, tak ať se to snažím brát pozitivně. A já se snažím, jen si říkám, jestli je nutné, aby ze mě byl transformer?