O temné díře v duši

Jak se to stane, že po deseti letech nepoznáváš někoho, koho jsi znala skrz na skrz? Každou pihu, každý mozol na dlani, ostrý hrbolek na kdysi zlomeném nose, tvar ucha se znaménkem na lalůčku, které si ještě nedávno nechalo šeptat. O kom sis myslela, že víš úplně všechno? Co rád jí, který polštář mu je nejpohodlnější, jak moc rád chytá ryby a chodí po lese. Co za vnitřní démony udělá z citlivého dobrého srdce malé bezcitné nic? Jsem to já a moje nesnesitelnost, jak mi několikrát ledově opakoval? Nebo jsou to věci, kterými roky podváděl, a vlastní svědomí mu do duše vyžralo díru tak temnou, že se v ní sám utopil? Díru tak temnou, že mu přestala být hanba, že odešel a nechal mě stát na zapáleném mostě? Že bez lítosti opustil něco, co budoval tak dlouho, aby mohl budovat znovu a líp s někým jiným? Aby konečně miloval a byl milován, jak se nestyděl říct matce svých třech dětí? Že než by zkusil opravit, radši vyhodil a pořídil nové?

Kdy začne vyprchávat láska? Kde je ten defekt, kterým uniká život, postupně, nepozorovaně? Dírka tak malinká, že vzduch syčí ven neslyšně, potají. Všimneš si bohužel až ve chvíli, kdy vzduch dojde a ty se dusíš.

Pár měsíců zažívám totéž, co moje máma tehdy jen o trochu mladší, než jsem teď já. Jí to zdvojnásobuje žal, když sama naprosto přesně ví, co teď cítím. Když tím skoro před třiceti lety prošla taky, v náruči mě a sestru. Deset let byli s tátou šťastní. Mladá rodina, všechno spolu od nuly. Pak táta najednou zmizel za jinou. Slyšela tehdy ty stejné věty jako já, stejné výmluvy, totožné omluvy a později i obvinění a nenávist. Kde ta se jen bere? V té černé díře, ze které se člověk přes tíhu vlastní viny nemůže vyhrabat, a tak šplhá po zádech ostatních? Šlape jim podrážkama do obličeje a vůbec mu to nevadí, protože tak moc touží být zase nahoře a cítit zas slunce na tom nose se zlomeným hrbolkem?

Když ode mě odešel, moje máma mu psala. Snažila se mu říct, že všechno má svoje řešení. Řekla mu, že je jí smutno, protože jí to připomíná její vlastní životní příběh. Kroutil se, blábolil. A to jsme tehdy ještě vlastně nic netušili. Teda máma jo, ta to viděla, ale zatím radši mlčela. Švagr, ještě loni jeho nejlepší kamarád, mu volal. Nedovolal se mu, už nikdy. Nevěděli jsme nikdo, kam odešel bydlet a proč pálí mosty. Byla jsem naivní, věřila, že na Vánoce přeci musíme být zase spolu. Že Vánoce jsou kouzelné, všechno spraví, přináší zázraky. Zázrak je, že jsem to všechno přežila. Takhle naivní.

Vždycky jsem byla hrozně naivní. Věřila jsem, že tu pravou lásku poznáš. Taky že láska přemůže všechny překážky, že přemůže a vydrží. No zjevně jsem nejen naivní, ale navíc i blbá.

Taky jsem dokonce věřila, že základní hodnoty, jako rodina, upřímnost, čest, že tohle všechno všichni cítí tak nějak stejně. Ne že by se tím nutně museli umět bezchybně řídit, ale že v tom je prostě obecně bez debat jasno.

Proto nechápu, co se teď děje.

Jak je možné tohle všechno udělat a dělat, že je to v pořádku? Nebo snad hůř: jak je možné tohle všechno pozorovat zvenčí a dělat, že je to v pořádku? Jak je možné najít v sobě omluvu pro to, že se člověk nestydí takhle strašně podělat vlastní rodinu a o pár týdnů později se veřejně ukazovat s jinou, usmívat se a vůbec nemyslet na to, že doma se -zatím ještě- manželka stará o tři děti, z nichž jedno ještě ani nechodí? Jak je možné vzít děti na výlet i s tou ženou, tvářit se jako šťastná rodinka a být v pohodě s tím, že vás třeba potká někdo známý? Jak je možné odjet s ní na prodloužený víkend, zatímco miminko doma slaví své první narozeniny bez táty? Klidně odjet a později se ještě chlubit fotkami. Jak se na takové fotky asi pózuje s vědomím, že s vlastní rodinou předtím člověk nikde pořádně nebyl snad dva roky?

Je možné, že jsem jediná, komu je zle z toho, jak rychle se dá shodit z mostu vlastní manželství s trochou trapných výmluv? Komu je zle z toho, jak okolí stačí pár vylhaných důvodů, abych se já stala viníkem rozpadu něčeho, co jsem se několik měsíců zoufale snažila zachránit, zatímco se za mými zády odehrávaly věci, o kterých mám dnes noční můry a které bych snad raději nikdy nezjistila?

Nedělej chudinku, řekl mi. Tak nedělám. Jen se snažím dál stát na nohou a nezapomenout dýchat, zatímco kyslíku mám kolem sebe pořád zoufale málo. Pokaždé když se vracíme odpoledne z procházky a on zrovna jede kolem, vesele nám mává a já vím, že jede za ní. Pokaždé když jdu kolem kavárny, kde jsme se často takhle odpoledne sešli a procházkou šli s dětmi domů. Pokaždé když si vzpomenu, že jediná věc, kterou tu kromě nás čtyř nechal, je snubní prstýnek schovaný nahoře v šuplíku. Pokaždé když teď zahlédnu plakát s reklamou na místní hudební akci, na které mě ještě loni držel za ruku. Hrdě, myslela jsem si. A na kterou letos nepůjdu, abych ho tam mezi kamarády neviděla hrdě držet za ruku jinou. Protože jak mi řekl někdo z jeho rodiny, musíš počítat s tím, že teď se třeba budeme vídat i všichni dohromady. To pardon, to si raději do té temné díry vlezu místo něj. 

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.