O místě, co zmizelo

Víš, ty schody, po kterých teď chodíš každý večer domů, byly původně strmější. Ale nedalo se po nich pohodlně chodit a později ani jezdit s kočárkem, tak jsme je prodloužili. Botník, kam si po příchodu uložíš svoje střevíce, jsem si kupovala ještě do původního bytu, než jsem poznala manžela. Do bytu v centru hlavního města, kousek od místa, kde jsem ho kdysi potkala. K ránu, v baru, asi jako ty, viď? 

Naproti botníku ta modrá skříň, tu nám natřel tchán jako překvapení. Vpravo jsme měli pověšené kabáty, vlevo jsem uložila čepice. Přes léto tam měl manžel kšiltovky, v zimě jsme se o ty poličky podělili a naskládala jsem tam všechny naše kulichy a rukavice, brýle a helmy na hory. Jestli má pořád ještě ten černý kulich, tak ten jsme si spolu kupovali na horách v Itálii. On černý a já červený. Jeli jsme v nich i na svatební cestu do jižních Čech. Když jsme se brali, byl hrozný mráz, ještě na chvíli ten rok oddálil příchod jara.

Uspořádání bytu jsme vymysleli s manželem spolu potom, co jsme nebyli úplně spokojení s návrhem architekta. Takhle nám to přišlo nejpraktičtější. Hned za rohem je pořád naše původní manželská postel, ne? Tu nám vyrobil ještě před svatbou. Byla vysoká, aby na ni nevyskočil náš první pes. Tak spal někdy pod ní, aby nám byl blíž. Na té posteli jsem kojila dvě naše děti a měli jsme k ní několik let přiraženou dětskou postýlku, ve které postupně obě spaly. A spalo se tam krásně, v noci byl slyšet potok, co teče vedle domu, a ráno nás budil kohout. Když pršelo, kapky jemně bubnovaly do střešního okna a uspávaly kohokoliv, kdo tam ležel. 

Tam, kde vám teď visí to ohromné množství společných fotek, tam ještě před pár lety visely fotky naše. Byli jsme tam my dva a naše štěně. My dva a naši kamarádi, zážitky, rodina, láska, náš svatební portrét spolu s věnečkem, co jsem ten den měla ve vlasech. Pod těmi fotkami byl postavený přebalovací pult a na něm vzniklo jedno dojemné video, kdy manžel rozesmívá naši prvorozenou dceru. Video jsem natáčela ještě před operací a když otevře pusinku dokořán, je jasně vidět deformita patra, se kterou se narodila a která nám dost nekompromisně ztěžovala první měsíce jejího života.

Když si stoupneš vedle dveří do koupelny, tak přesně tam si před sedmi lety klekl a požádal mě o ruku. Když pak stojíš vedle lednice, tam jsem byla, když mi ve svatební den přinesl kytici s modrými bodláky, která byla tak krásná.

Možná když vezmeš ten závěs v obýváku do rukou, uvidíš na něm takovou nenápadnou skvrnu. Nešla vyprat, i když kdo ví, možná tobě se to povedlo. Já prý prát neumím, slyšela jsem za poslední dva roky několikrát. Beru to, i když je to zvláštní poslouchat takovou kritiku od muže, který v domě ani nerozeznal koš na prádlo.

V té kuchyní se ti možná špatně vaří. Nejspíš nedosáhneš na police pro nádobí. Kuchyň mi totiž dělal manžel na míru. Mně a sobě, abychom se při vaření nemuseli hrbit. A ta zídka z cihel, která podpírá kuchyňský pult, tu jsme zdili spolu. Jednotlivé cihly jsme vybírali z hromady na zahradě, čistili je drátěnkou a lepili k sobě v tu krásnou zeď. O ni se opírá dřevěný trám. Ten jsem natírala já. Vím to přesně, mám z toho momentu fotku. Měli jsme na sobě oba montérky a staré mikiny, byla hrozná zima a venku už tma. Blížily se Vánoce a my se chtěli nastěhovat ještě před Štědrým dnem. On pak onemocněl a já tahala krabice s věcmi, abychom tam mohli snídat vánočku a zdobit stromeček. Stihli jsme to, jen tak tak. Letos tam budete slavit Vánoce vy dva. Vy dva a naše tři děti, protože letos je jeho rok. Jsou pro tebe Vánoce taky tak důležité, jako pro mě? Jemu byly vždycky trochu fuk, ale kvůli mně se snažil a dělali jsme si je hezké. Na ty trámy kolem krbu se dají rozvěsit vánoční světýlka.

Na tu zeď za gaučem pozor. Tam jsme tajně zazdili lahev a v ní je napsaný krátký vzkaz pro budoucí generace, pro děti našich dětí, vzkaz o tom, kdo v tom podkrovním bytě žil a jak se ty dva milovali. A jak se ty dva vlastně milovali? Ona toho kluka milovala moc. Bezpodmínečně, tak moc, že kvůli němu odešla z rodného města do toho jeho, nechala tam svou rodinu, práci, to všechno kvůli nové rodině, kvůli třem dětem, které si ta holka s klukem naplánovali hned v prvních měsících své bláznivé zamilovanosti. Co cítil a jestli ji kdy miloval ten kluk, to těžko říct. Spíš ne, spíš se mu jen líbil ten prima život na začátku. Dokud to nebyla nuda a rutina, dokud to byla ta nekonečná bezstarostná jízda.

Ti dva se potkali v baru. On bydlel u ní, pak ona bydlela u něj. Měli spolu to srdce s vykřičníky v popisku na Instagramu a budovali spolu svůj vysněný dům. Sliboval jí modré z nebe a ona byla šťastná. Protože ho našla. Protože měla takové štěstí. O kom je řeč? Já nevím, můžu to být já a on, ale dost dobře i ty a on, protože tohle všechno se opakuje, tohle všechno je stejné a máme to společné, já a ty. Dvě holky, co snad nemůžou být odlišnější a přece toho mají tolik společného.