O chůzi po té méně pohodlné cestě

To bude náhodou super hele, budeš mít teď dost volného času jen na sebe, volný každý druhý víkend, slyšela jsem už mockrát. Jo, super by to bylo, kdybych si to takhle vybrala sama. Super by to bylo, kdybych nemusela ten volný čas trávit doma ve městě spolu se strachem, že někde potkám svoje vlastní děti s jejich otcem a novou partnerkou, jak si hrají na rodinu. Super by to bylo, kdybych přesně z toho důvodu raději neutíkala do rodného města trávit ten čas u mámy v dětském pokojíčku. Super by to bylo mít peníze navíc a moci ty dny trávit třeba v hotelu na horách a ne jako vyděděnec ze své vlastní rodinné buňky, kterou na ten čas bezostyšně obsazuje jiná dospělá bezdětná žena. Prostě kolem a kolem, kdybych si to takhle dobrovolně zvolila, bylo by to jistě super. Odpočinout si, nabrat psychické síly a vrátit se k dětem domů. No takhle to ale není, pro tohle jsem založit rodinu a mít děti nechtěla. Takže jakkoliv si oddychnu, když se chvíli starám jen o chlapečka a ne o tři děti, radost mi to vážně nepřináší, ať se snažím, jak chci.

Život zabředl do téhle zvrácené rutiny sudých a lichých dnů a víkendů, ale já pořád marně čekám, kdy budu mít zase trochu pocit, že mám pevnou půdu pod nohama. Sliby o lásce a věrnosti do konce života nejspíš nikdy nemyslel vážně, to už jsem pochopila a rázně mi to bylo vysvětleno. No dobře. Ale že začínají mizet i sliby, kterýma mě, nebo spíš sebe a svoje svědomí, opájel po svém odchodu, to je trochu smutné. Ale ne překvapivé.

Pomalu jsem si totiž za těch pár měsíců zvykla, že můj život je jako tekutý písek, se kterým si holky rády často hrají. Zámky, co z něj postavíte, se nenápadně roztečou v beztvarou hmotu. Zmizí. Stejně jako naše společné sny a plány do budoucnosti, co zmizely spolu s obsahem jeho skříně a jeho fotkama na zdech po celém domě. A stejně tak začínají opadávat hradby těm zámkům, které pro mě a děti stavěl, když se odstěhoval k ní. Za to můžu taky já. Nebo lépe řečeno nenávist, která je zjevně takovým nejběžnějším kořením vztahové situace, kterou zrovna procházíme.

Není to žádný můj objev, že od lásky je k nenávisti tak blízko. Přesto mě ověření této myšlenky v praxi dost porazilo. Jasně, můžu si za to sama, když nenásleduju manuál poslušné opuštěné manželky. Nelížu si rány někde v tichu svého gauče a na veřejnosti mlčky s úsměvem nepředstírám, jak moc jsem já a všechno v pohodě, jak moc to celé bylo fér a jak moc jim přeju to nejlepší. Naopak mám prostě potřebu být konečně po letech nahlas, i když říkám věci, co se neposlouchají lehko. Tolik mých hranic bylo tak moc a tak dlouho překračováno, že teď už necítím žádný soucit, že s sebou dolů asi beru i další lidi. Stejně půlku těch věcí, co se děly, všichni kolem věděli. A mlčeli. A to je to, na co narážím neustále a kvůli čemu to celé takhle skončilo. Dávám a očekávám stoprocentní upřímnost. Místo toho se mi neustále vrací, dokonce i teď, lež a přetvářka. Z tolika stran. Tolik zbytečně. Mohla bych si konečně zvyknout. Přijmout to. Jenže já nechci. Jestli jsem si ještě ve svém životě něčím jistá, je to fakt, že svoje děti budu za každých okolností vést k pravdě. Není to pohodlná cesta, docela bolí, řekla bych, zejména ovšem ty, na které při svém vyřčení vrhá nepříjemné světlo. Ale je to pro mě jediná správná cesta, abych se mohla podívat do zrcadla a vidět sebe.

Omlouvám se proto těm, kterým moje upřímnost ubližuje. Ale není to moje reakce na situaci, za kterou je třeba se stydět. Jsou to činy, které tu reakci vyvolaly. Za ty se ale nikdo nestydí. A to už moje starost není. 

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.