O bolesti

Dlouho jsem se držela naděje. Sakra dlouho. A jeho to štvalo tak moc, že si přestal sypat popel na hlavu a začal mi ho sypat do očí. Dupal mi na prsty, za které jsem ještě z posledních sil visela nad propastí, do které jsem zoufale nechtěla spadnout. Myslel si, že se z toho za měsíc za dva oklepu, vždyť co to je že jo, deset let vztahu, šup s tím za hlavu a jedeme dál. Takhle to ale nebylo, není, takhle to přeci nefunguje. Ale vysvětlujte to člověku, jehož jsem byla první vztah, první láska, který nikdy nezažil podobnou bolest, který si tak ani zdaleka neumí představit, co všechno způsobil, co všechno kvůli němu cítím. A tak zatímco on se zřejmě poprvé v životě s někým rozešel a doufal, že já jen uznale pokývu hlavou a dál už ho nebudu otravovat, já zatím sledovala, jak si maže ze sociálních sítí naše manželství. Jak si z popisku na jedné maže naši rodinnou zkratku. Jak si z druhé maže větu, kterou tam měl snad celých těch deset let. Že jsem jeho srdce. To srdce tam ale zobrazené emotikonem nechal. Asi aby všichni věděli, že zamilovaný je pořád. Jen už ne do mě. Ona si ten řádek zkopírovala na oplátku zase na svůj profil, srdcová královna. Ale všimla si, že ještě na začátku roku před tím symbolem bylo moje jméno? Že si tak nekopíruje žádné jeho niterné vyznání k ní, ale jenom mršinu naší velké lásky? Ví ona, že do té restaurace vedle našeho domu, kam ji a děti vzal nedávno na palačinky, jsme roky chodili každý týden celá rodina? Že to byla naše milá malá tradice? Ví, že ty ponožky, které mu pere a skládá do šuplíku, dostal ode mě loni k Vánocům? Jak silný musí žaludek být, aby strávil takovou dávku sraček? Obdivuhodně..

Skončilo léto, dobrodružství, horké noci v horách na louce, u řeky, v karavanu. Vrátili jsme se domů a začal podzim. A mně se všechno začalo vracet. Bolest je zpátky. Naše výročí, slavili bychom jedenáct let. Pak výročí, kdy jsem se dozvěděla první část toho, proč tak často není doma. Kdy poprvé odešel. Brzy to bude rok, kdy odešel doopravdy. Kdy odešel k ní. Myslím na to a z rádia se rozezní tóny skladby Stand by me. Melodie a slova, co nás provázely naší svatbou. Verše o tom, že i když se hory budou hroutit, všechno bude v pořádku, tak jak o tom mluvil farář, když jsme se drželi za ruce a dlaně se nám potily. Bude to v pořádku, dokud tu budeš. Nejsi. Hory se hroutí a já nějak nestíhám utéct.

Mladší dcera si teď od táty dovezla výkres. Rodina. Tady jsem já, mami, tady ségra, brácha, tady jsi ty. A kdo je tohle? To je táta a drží za ruku tetu. Marně si lámu hlavu nad tím, proč by jí takový obrázek dali s sebou domů, aby mi s ním tady rýpala v ráně. No asi právě proto. Jakoby to všechno už nestačilo, jakobych potřebovala trpět ještě víc. Za trest.

Někdy se mi chce nebýt. Prostě zmizet, už necítit všechnu tu bolest a to zklamání. Že ani dát někomu tři děti, celý svůj život, svou lásku, že to prostě nestačí. Že žádné sliby na světě nic neznamenají, neplatí. Milovala jsem ho. Od prvního dne a bez debat, bylo to pro mě poprvé v životě na celý život. Věděla jsem to. My prostě zvládneme všechno. Tak moc jsem se ztratila v jistotě svého světa, že jsem úplně ztratila ostražitost. Slepá láskou a blaženou důvěrou jsem neviděla, co se děje. Jemu to za to nestálo. Já, my. Tak sedím večer v tichu svého studeného domu a padá na mě tíha. Nic mě netěší, není tu vedle mě nikdo, kdo by se mnou sdílel ten denní život. Jsem to jen já, já sama. Strašně mi to otevírá rány z minulosti. Že je se mnou něco špatně. Že nejsem dost. Nebo jsem moc. Myslím na tátu, jak mu bylo. Byl taky málo, nebo spíš moc? Ať dělal, co dělal, všechno mu to přišlo špatně. Byl sám. Všichni kolem žili život a on jen byl. Neuměl z toho vystoupit.

Ta bolest.. Nejde popsat, přenést, nejde vysvětlit. On mi ji nevěří. Myslí si, že dělám naschvály, scény, že hraju na city. Však mi jednou řekl, že přišel o všechno, chudák. A já přece jen o manžela. Jenže já toho manžela vnímala jako půlku svého světa, blbečku. Radši bych měla dál svou rodinu a vzdala se všeho ostatního, to on ale nikdy nepochopí. A já se nechci rouhat, protože o ten dům, o ten možná nakonec přijdu taky.

Ano, někdy si skutečně připadám jako blázen, kterým on mě nazývá. Blázen, co věřil na výjimečnost, blázen, co má zjevně zastaralé priority, blázen, co myslí, že všechno jde opravit. Jenže nejde. Ne všechno se dá vrátit zpátky. A to jediné mě drží od toho, abych nerozbila rádio kladivem, když se z něj ozývají ty tóny, které mi připomínají svět, co už neexistuje. I když, mohla bych to udělat jako on. Rozflákat to na maděru, ulevit si, možná to vzít i s něčím okolo, vždyť čert to vem, když mě to udělá šťastnou. A koupit si rádio nové, lepší, výkonnější, co bude mít lepší zvuk a nebude mít nefunkční tlačítko. Zatím, že.

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.