Náraz do zdi

Čtu teď jednu knížku. Večer už pro únavu číst nezvládám, tak ji louskám přes den, kdykoliv je pár minut klidu. Stejně čtu každou stránku dvakrát, abych se soustředila. Ale knihy a klavír, ty znovunalezené radosti, to mi dělá dobře.

A v té knížce se píše, jak k nám skrz sny promlouvá naše vlastní podvědomí. Naše intuice, naše duše. A tak myslím na ten sen, co mě nedávno probudil uprostřed noci. Jeli jsme autem, on a já, on řídil. Jeli jsme vysokou rychlostí po nějaké dálnici a přišla zatáčka. On ale volantem nepohnul a pokračoval rovně, kde se najednou objevila zeď. Poslední myšlenka, než jsem se vyděšená probrala, byla na to, že teď umřu. Napálíme to do té zdi a bude konec. Bude to bolet? Bude pak něco? Světlo, tunel, někdo tam? Strach. Lámala jsem si hlavu, jak se mi taková blbost může zdát. Jak na to ta hlava přijde.

Ale vždyť to není tak nepochopitelné. Vlastně je ten sen čitelný, jako málokterý jiný. Já bych tu zatáčku zkusila vybrat. Smykem bych ji proletěla, zpomalila a zkusila uklidnit rozjetý vůz, aby se dostal zpátky mezi pruhy. Abychom se nevybourali. On je dobrý řidič. Přesto v tu chvíli zvolil raději skutečnost, že to nemůžeme přežít. Nezkusil ani pohnout rukama, nechal je nehybně ležet na volantu, dokonce ho trochu přidržel, aby kola mířila stále rovně… A poslal nás přímo do zdi. Věděl, co přijde. Obrovský náraz. Tuny plechu a beton, co se tam tak najednou nelogicky objevil, co tam přece neměl co dělat a stejně tam stál. Poslal to přímo do něj a vědomě nás dva zabil. Můžu to tak napsat? Rouhám se, no nemůžu jinak. Bolavé přirovnání o tom, jak jsem se v té poslední vteřině, kdy jsem teprve zahlédla nevyhnutelné, pokusila protestovat, změnit směr. No já v tu chvíli volant nedržela, seděla jsem až moc daleko.

Jestli to bolelo a jestli tam byl tunel se světlem? To zatím nevím. Probudila jsem se a ve skutečnosti zrovna prožívám tu milisekundu, kdy se plechy rozmačkaly o betonový kolos, kdy se ohlušující náraz sotva utišil a kdy je zrovna všechno v nekonečném chaosu. Tak já uvidím. Až se trochu proberu. Až mi přestane pískat v uších a až přes ten dusivý prach zas něco uvidím. 

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.