Koho se podržíš za ruku

Když jsem čekala naši první dceru, založila jsem deník. Pro ni, pro nás, jako takovou úschovnu vzpomínek, důležitých momentů naší rodiny, lepila jsem tam fotky, ústřižky, zaznamenávala rodinné milníky. Říkala jsem si, že až bude dospělá, ten sešit dostane a bude mít takový poklad z minulosti, naše malá tajemství. Poslední zápis je z loňska o tom, že se narodil syn, a o pár týdnů později o tom, jak je to krásné i neskutečně náročné. Hodně se toho samozřejmě od té doby událo, ale nějak se mi nechtělo na ty kapitoly o našem seznámení, svatbě, narození všech dětí, jejich prvních krocích a slovech navazovat vyprávěním o tom, jak se ta správná a opravdová láska a příběh naší rodiny stává jen jedním z mnoha dalších, obyčejných. Jak se něco, co mi přišlo kouzelné a pevné jako skála, stává jen prošlým zasmrádlým zbožím, které končí na smetišti.

Jenže psaní byla vždycky moje potřeba. Moje touha a nutnost. Tak jsem nejdřív místo do deníku psala jemu. Zprávy, fotky, vzpomínky, aby si uvědomil, že jsme to přece pořád my dva! My dva a naši tři.

Pak jsem mu napsala ten dopis. Dopis, který teď nazývá sračkama a je prý rád, že mi na ně neskočil. Dopis, do kterého jsem dala srdce i duši, naši minulost, naše plány do budoucna. Dala jsem ho do obálky spolu se svatebním oznámením a svatebním slibem. Myslela jsem si, že mu tím vysvětlím, že ať je to jakkoliv těžké, tak když má člověk tři děti, prostě se nemůže jen tak sebrat a zdrhnout. Musí něco udělat. Nesmí to vzdát. To jsem ještě netušila, kam a proč zdrhnul.

Když se na to všechno podívám zpětně, perfektně ty věci do sebe zapadají. To, co jsem nechápala, teď vidím jasně. Nechápala jsem nic, protože mi lhal. Aby to měl jednodušší. Aby mohl v očích ostatních odejít čestně a s čistým štítem, ačkoliv jeho štít byl tou dobou už totálně zasviněný od chlastu a bůhvíčeho ještě, byl celý upatlaný od cizí rtěnky.

Všechny ty fáze, kdy jsem se s tím odmítala smířit, kdy jsem snad i sama před sebou zapírala realitu a bojovala o svého muže a o to, co mi sliboval, to všechno bylo pro mě nutné. Abych prozřela, abych si znovu konečně začala uvědomovat samu sebe. U něj se to ale s pochopením nesetkalo ani trochu. Vím, že teď nastane peklo a že si ho zasloužím, řekl, když se chvíli po novém roce provalilo její jméno. A já nevím, myslím, že jsem mohla dělat mnohem horší věci, než že jsem mu k ní odvezla zbytek oblečení a nechala ho za brankou. Že jsem si začala upravovat domov, aby mi každý kout nepřipomínal toho, kdo se na mě sprostě vykašlal. Že jsem časem taky začala chtít trochu svého klidu, soukromí nebo dokonce štěstí. Tak proč mě teď tak otevřeně nenávidí?

Jenže on vyrostl v prostředí, kde na sobě ženy nechaly dříví štípat a ani nemukly. Aby si někdo něco nepomyslel! Aby to nedejbože nevrhlo špatné světlo na rodinu! Aby se nemuselo nic řešit, o něčem nepříjemném mluvit! Já na to narážela už dlouho. Nic jako vyříkat si neshody tam neexistovalo. Chvíli se mlčelo, pečlivě se v tichosti metlo pod koberec a časem se začalo dělat, jako by se nic nestalo. Pro mě vychovanou přesně opačně to bylo totálně toxické prostředí, kdy jsem se jen divila a děkovala, že on je jiný. Nebyl. Byl jen mnohem lepší herec a lhář, než bych kdy do něj řekla.

A já byla naivnější, než bych kdy do sebe řekla.

Taky bych ale předpokládala, že se třeba v nějaké fázi poučím, ale já zoufale potřebovala věřit v dobro, v lidi, v nějakou spravedlnost. Tak když to všechno prasklo, hledala jsem v tomhle pro mě pořád trochu cizím městě daleko od vlastní pokrevní rodiny a starých přátel nějaké zastání, pomoc. A našla jsem, to ano, nejvíc ale v cizích lidech. V těch, které on dřív nazýval kamarády. V těch, do kterých bych to třeba ani neřekla. V těch, kdo naši situaci viděli zvnějšku a pravdivě. A tak tady můžu na zahradě, ze které jsem vlastníma rukama odtahala snad tunu stavebního bordelu a proměnila její zákoutí v naši malou oázu, sedět každý den s někým, koho bych dřív nazvala jen známým. Můžu tu s těmahle lidma teď sedět, říkat jim přátelé a oni mi jsou tady oporou, za kterou nikdy nebudu moct být dostatečně vděčná. Zatímco ti lidi, od kterých bych tu oporu mohla očekávat spíš, ti se vzdalují víc a víc a raději se mě už na nic neptají. Jak se mám. Jestli to zvládám. Jestli třeba nepotřebuju s něčím pomoct. Pro ty už se asi stávám pomalu minulostí, rodinnou nepříjemností, tou první ženou, matkou jeho dětí, o které jde hlavně. A jak jsem před časem psala o tom našem místním festivalu, akci, kterou jsme navštěvovali každý rok snad všech těch deset let, kde mě ještě loni držel za ruku.. Tak letos tam skutečně držel za ruku už tu svou novou. Stále ještě ženatý otec tří mrňousků, který už se ve jménu vlastního štěstí neštítí ničeho.
A nejenom to. Po jejich boku tam s nimi stála i jeho máma. V davu lidí, cizích i známých. A ráda bych napsala, že jsem z toho v šoku a že tohle vůbec nechápu. Ale bohužel to teď už chápu moc dobře. Nepřekvapilo mě to. Díky tomu to do sebe celé tak pěkně zapadá a díky tomu to celé fakt líp chápu. Takhle to tu totiž chodí, to jen já o tom neměla ani ponětí. Jiný svět. A takový já pro své dcery a syna teda nechci. 

 Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.