Kapesním nožíkem

Je pozdě v noci, projíždím fotky v mobilu. Jdu hodně do minulosti. Masochistka. Fotka z pláže, tváře trochu spálené a od písku, slunce udělalo na fotce duhová kolečka. Když zavřu oči, pořád to cítím. Vítr, co vysouší prosolené vlasy. V nose vůně moře a rybiny. Prsty u nohou zabořené do horkého písku. Já, on, obytňák zaparkovaný na dohled od pláže. Hebkost srpnového podvečera. A pak, fotka několik dnů stará, fotka, kterou jsem cvakla cestou ze soudní síně, abych ji poslala mámě a nemusela v tu chvíli vypisovat svoje pocity. Ta fotka je tam totiž všechny má. A tyhle dva obrázky od sebe dělí jen pár let a zároveň světelný příkop plný bolesti, lži a nenávisti.

Nedávno jsem četla takovou myšlenku, že kdybych ti na začátku našeho vztahu vyprávěla o tom, co všechno se stane a jak se ke mně jednou budeš chovat, ale neřekla bych ti, že mluvím o tobě, určitě bys toho člověka z hloubi duše nenáviděl.

Nicméně oceňuju, že člověk svoji budoucnost nezná. Neví, co ho čeká, tak se může soustředit na svoje přání a plány a těšit se. A život se zatím děje. Když jsi mě opouštěl, jako bys mi ještě před odchodem kapesním nožíkem otevřel hrudník. Na zem pak kapala moje vlastní krev, kapala a protékala mi mezi prsty, překvapeně jsem se dívala na tvoje vzdalující se záda a na tu červenou louži pod nohama a snažila jsem se dlaněmi ucpat díru na prsou, udržet v sobě život. A všechno to nějak pochopit. Co se to zrovna stalo? Po čase, po velmi dlouhém čase se rána celkem zahojila. Nutno říct, že díra vyříznutá tím nožíkem nezarostla rovně. Jizva táhne a pne a hodně bolí. Při jakémkoliv neopatrném pohybu o ní bezpečně vím a čas od času se kůže ještě trochu rozestoupí a krev nějaký čas vykapává ven. Prosakuje mi přes tričko, kape na zem a já jen chodidlem šmudlám ty skvrny, aby si nikdo nevšiml. Protože po takové době už bych přece krvácet neměla, říkají mi a významně při tom zvedají obočí.

Ale kdybych tehdy věděla, co vím teď? Kdybych viděla svou budoucnost a věděla přesně, co všechno mě během následujících měsíců a let čeká? Nejspíš bych si tehdy vlastníma rukama tu ránu roztrhla, aby mi krev mohla vytéct naráz, aby mi srdce vypadlo ven a všechno to skončilo. Aby bylo po všem a já to nemusela podstoupit.

Už skoro tři roky nějak snažím udržet si hranice. Aspoň trochu, aspoň někde. Totiž tam, kde jsme si je nastavili původně, a že to bylo dlouhé vyjednávání, tak tam už dávno nestojí. On do nich pořád tlačí a posouvá je, u toho hodně křičí a nadává, moje chyba, že neuhnu, dělám naschvály, překážím. Já jen stojím a zírám, protože v téhle bitvě žádná pravidla neplatí déle, než trvá vymyslet nějaká nová.

Musíte spolu komunikovat. Řešit spolu věci v klidu, nabádá nás káravě soudkyně. A Bůh ví, že já se snažím. Teda, snažila jsem se. A za odměnu se mi za ty tři roky dokonale vyvinul vyzváněcí reflex. Zazvoní telefon a mě bodne v žaludku. Jak jsem se deset let těšila, že mi zavolá nebo napíše, teď mám pocit, že když na displeji zahlédnu jeho jméno, tak se pozvracím.

Už je to všechno konečně dobrý, už je klid, viď? Ptají se mě někdy lidi mezi řečí. Většinou se na ně jen usměju, kývnu a mlčím. Dá se to nějak všechno vysvětlit lidem, co tohle nezažili? Jaký to je, co to s člověkem udělá?

Myslela jsem si před lety, že jsem našla opravdovou lásku. Přitom jsem spíš potkala nějakou velmi zajímavou a důkladně skrytou osobnostní poruchu. Jenže to už tak bývá. Místo těch, co by sami měli jít na terapii, na nich končí jejich blízcí, když se snaží vyhrabat se z následků té zvrácené lásky.