Hořící les

Vánoce 2023

Dívám se na fotky z loňského roku touhle dobou. Kuchyně v našem domě, pečeme s holkama perníčky, tu vůni si živě vybavuju. Mouka je po stole, na šatech, děti ji mají ve vlasech. Pod nohama se nám plete pes a já si pod ty nohy vlastně stejně nevidím, protože už mám docela veliké břicho. Naše třetí dítě, syn, se brzy narodí. Vánoce byly vždycky moje nejoblíbenější část roku, nejdůležitější. Těšení, šimrání v břiše, radost, tyhle pocity z dětství jsem si přála tak moc uchovat a předávat svým dětem. Loni jsme už měli krásně nazdobený dům, každý den jsme pálili purpuru, pouštěli si koledy a těšili se na Ježíška. Celá rodina jsme byli jako každý rok vybrat stromek, zdobili jsme ho všichni spolu, každý rok se nám povedlo rozbít nějakou ozdobu. Nosili jsme kýčovité vánoční svetry, chodili podél řeky do kavárny na svařák a kakao. Když napadl sníh, u řeky jsme z kopečka bobovali. Vytvářeli jsme si svoje vlastní malé vánoční rituály.

Letos v kuchyni nic nevoní. Je tam tma, topení je vypnuté tak i zima, nikdo tam nechodí a nic nepeče. Jsme v provizorním bytě v jiném městě, jenom já a tři děti, dvě malé holčičky a chlapeček, co si před pár dny poprvé sednul a měl z toho tu nejupřímnější radost. Byt je malinký, na starých parketách máme dva nové kusové koberce, do rohu jsem dětem koupila stan na hraní a půlku místnosti zabírají dvě nové dětské palandy přiražené k sobě, na kterých spíme. Na výzdobu nemám sílu. Letošní advent, potom co děti usnou, neujídám tajně vanilkové rohlíčky. Stačí mi na instagramu zahlídnout pár šťastných předvánočních fotek mých kamarádů a na prsa mi v tu chvíli zase sedne ten nejtěžší kámen v životě. Mám pocit, jakoby mě před pár týdny srazil vlak a stále mě unášel někam do daleka.

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.