Dědův bylinkový čaj

Sedím v autě na parkovišti a zhluboka dýchám. Dělám to tak vždycky, když se potřebuju uklidnit, pomáhá to. Nosem studený vzduch dovnitř, vteřinu podržet a nosem ohřátý vzduch ven, vyfouknout ho i se vším napětím, co tělo hromadí. Třesou se mi ruce. Mysl je klidná, ale tělo ne, volá. O pomoc. Půjdu plavat, tak jako od zimy několikrát týdně, když potřebuju strávit odpoledne mimo domov, bez dětí. Voda to všechno aspoň trochu spláchne, unaví, uklidní. Kolik sraček zvládne člověk nést na zádech, než se mu podlomí kolena? Kdy už je té bolesti až příliš? Mám konstantně pocit, že už víc neunesu, a stejně mi tam v pravidelných intervalech pár tun přibyde. A nohy mě pořád nesou, drží. Hlava se přepla do zvláštního režimu, takový válečný mód přežití. Ne že bych já s někým válčila, i když se to tak spoustě lidem asi zdá. Ale mám pocit, jako bych ležela v zákopu a nade mnou létaly rakety. Pro ten jejich hvizd a rány už neslyším tlukot vlastního srdce.

Koupala jsem zrovna syna, plácal kelímkem do vody a smál se, když mi zazvonil telefon. Přijímám hovor a dovídám se, že můj dědeček, táty táta, zemřel. Všechno, co jsem kdy znala a milovala, to všechno se poslední dobou trhá na cáry a pod nohama jako by se mi propadala zem. Už vážně nevím, kam šlápnout, abych to ustála.

Každá rodina má něco, říkávala mi vždycky máma. U nás toho teda bylo docela dost. První roky života si samozřejmě nepamatuju nijak konkrétně, jsou to jen fragmenty, pocity, vzpomínky. Mezi ty obzvlášť milé patří ty na čas strávený na Slovensku s babičkou a dědou, tátovými rodiči. Byla jsem jejich první vnouče, jezdili jsme za nimi nočním lůžkovým vlakem až na východní Slovensko, trávila jsem léto u nich ve městě a hlavně na chalupě v malé zapadlé vesnici u Zemplínské šíravy. Vybavuju si vůni sena, co se sušilo na zahradě, stodolu, kam jsme se chodili dívat na čerstvě narozená koťata, tajemnou prababičku, která žila v druhé půlce domu a moc nemluvila. Vybavuju si ledovou vodu v potoce, do kterého jsme se chodili koupat nekonečně dlouhou procházkou po létem rozžhavené cestě. Tahle doba mi určitě vtiskla do duše opravdovou lásku k přírodě, k tomu ji vnímat, být v ní, čerpat z ní. O pár let později se mezi dědou a tátou něco stalo a už spolu nikdy nepromluvili.

Od svých jedenácti let, kdy se rodiče rozvedli, jsem své prarodiče neviděla. S babičkou jsme si občas telefonovaly, ale děda se pro mě stal jen vzpomínkou z minulosti, bolavým místem malé holky, která nechápala, proč z jejího života tak najednou zmizel. Když táta umřel, začali jsme se všichni zase vídat. Po sedmnácti letech. Poprvé jsme se potkali na pohřbu, v místnosti pro pozůstalé. Pamatovala jsem si dědu, černovlasého štíhlého frajera, sebejistého, v tmavé košili a džínech, najednou tu stál smutný šedivý pán v obleku s ubrečenýma očima, tisknul mi ruku a líbal mě na tvář.

Doháněli jsme ztracený čas, mluvili a vzpomínali, postupně zaplňovali prázdná místa těch ztracených let. Děda byl vždycky samá legrácka, nikdy nemluvil vážně, ale při loučení měl v očích slzy pokaždé. Teď už není a já bych si tolik přála sedět u něj v dřevěné chatě a nechat si na talíř zase nandat hromadu halušek s brynzou a do hrníčku s puntíky nalít dědův sladký bylinkový čaj. Snad teď sedí někde tam nahoře s tátou, snad si tam padli do náruče a odpustili si. Je to tady všechno moc krátké na to, aby tu člověk vědomě žil bez rodiny, když má to štěstí a jednu milující má.