Cukrová panenka

Dva semestry psychologie ze mě sice psychologa neudělaly, ale teorie z přednášek a knih, několik rozvedených žen kolem mě a moje terapeutka mi pomohly připravit se na to, co mě čeká. Nebude to rovná cesta, ze dna postupně zase nahoru. Budu lézt na kopce, padat z nich dolů a škrábat se zase zpět. Ale že ty sešupy budou taková jízda a že jich bude tolik, to jsem si představit neuměla. Neumí si to představit ani velká spousta lidí okolo, kteří to nezažili. Už je to půl roku, už je ti líp, viď? Už se to urovnalo a nějak fungujete, viď? Jo, minulý týden mi bylo líp, označila bych to skoro jako skvěle a dneska mám pocit, že nedožiju rána. Už zase buhvíproč nespím, několik nocí jen civím do tmy a myšlenky mě mučí. Nedostatek spánku, smutek a vztek se ve mně mísí s tím, že se začíná rozjíždět bitva o majetek a děti, že už brzy se seznámí naši právníci. No, tak takhle my teď fungujeme. Sleduju ho, jak si teatrálně balí z půdy poslední svoje věci. Bere si zarámovanou koláž našich fotek a já se pousměju, když si představím, jak si obrázek vybalí a pověsí u ní doma. On totiž vzpomínky neničí, říká mi vyčítavě. Tomu se mi trochu nechce věřit, když slyším ta slova vycházet z úst člověka, který mi převyprávěl polovinu naší minulosti úplně jinak, než se odehrála v mé hlavě. Člověka, který mi ty vzpomínky ukradl, hodil si je do kufru auta a odvezl. Na smetiště naší lásky.

Někdy mi přijde, jako by můj manžel umřel. Dívám se na staré fotky a chybí mi, bolestivě mi chybí. Ale oni jsou dva. Ten, kterého jsem deset let milovala, přes všechny neshody a těžkosti ho nikdy nehodlala opustit. Ten, který se o nás staral a láskyplně mi na líbánkách hladil břicho, ve kterém rostla naše první dcera. Ten, který mi říkal Jsi poklad, který si budu střežit do konce života. Ten, který se se slzami dojetí v očích zakoktal, když říkal svatební slib. Ten, který pro nás budoval domov, kterého všichni měli rádi a kterému jsem bezmezně věřila. Ten už vážně není. Možná ve skutečnosti nikdy nebyl. A pak je tu ten druhý. Ten, který vyrážel v noci do města a po cestě si strčil snubní prstýnek do kapsy. Ten, který své ženě roky bez uzardění lhal do očí. Ten, který nechtěl řešit problémy, a tak se choval způsobem, který mu ty problémy nahrnul před dveře do takové míry, že už nedokázal vejít dovnitř. Ten, který mi teď sprostě nadává, protože si to prý zasloužím, a z očí mu srší taková nenávist, až z něj jde strach. Ten, který nelituje toho, co udělal. Protože si za to můžu sama. Ten, který mi vzal můj sen o krásné rodině a není mu na zvracení, když pochoduje po mém domě a syčí na mě, že polovina všeho je jeho a že se rozhodně ještě srovnáme. Kam zmizely ty sliby, že nic nechce, odchází a všechno nám nechá? Nám? Ne, mně. Děti si chce vzít taky, má nárok na polovinu všeho! Kdybych se totiž líp chovala, mohla jsem mít všechno. Takhle budu mít bitvu a budu litovat, co jsem udělala. Já.
Proč mám pocit, že moje chování mu náramně pomáhá? Může nenávidět mě místo sebe. Může si vztek sám na sebe vymlátit všechen na mně. Opustí beze snahy cokoliv zachraňovat svou ženu, při odchodu jí vysvětlí, že ta minulost, kterou ona prožila, se vlastně odehrála úplně jinak. A s lehkou myslí si odhopká k té nové, kam si hodlá nastěhovat spravedlivou polovinu toho, co mi tady z toho všeho zbylo. Polovinu majetku, polovinu dětí, zkrátka to, co mu přece náleží. Za co utrácíš všechny ty prachy, který ti dávám, aby ses starala o děti? Říká a těší se, jak mu konečně soud vyměří adekvátní částku. To už tak otcové na odchodu říkají, že děti přeci budou mít všechno. Peníze k tomu ale asi potřeba nebudou. Jedna známá si na rozvodového právníka musela půjčit. Asi budu muset taky, už nebudu mít prachy na utrácení. On odešel, konečně je šťastný, nemusí řešit problémy. Problémy tady nechal, ne polovinu, ale všechny. Já trávím večery na gauči s výhledem na děravou zeď, kde ještě před časem visely repráky, a počítám, jestli si vůbec budeme moct s dětmi dovolit nějakou dovolenou. Jestli budeme moct strávit léto alespoň za městem jako každý rok, když už nemáme obytňák. Jestli budu moct s dětmi vůbec někam odjet.

Jo, kdybych se líp chovala, mohlo být všechno jinak. Možná jsem ale to měla vzít úplně za jiný konec. Vybrat si pro založení rodiny někoho dospělého. Někoho, kdo ví, že s dospělostí přijde zodpovědnost, přijdou problémy. Ty že se dají vyřešit, když jsou na to dva. Že ty problémy jsou v každém vztahu. Ale ne každý chlap se je pokouší vyřešit tak, že před nimi zavře oči a pusu a jede v noci tajně do města. Hledat útěchu, zábavu, stěžovat si cizím holkám na tu strašnou krávu, která mu, ach bože, vůbec nerozumí a která doma zrovna uspala tři děti a teď dole brečí, protože se cítí tak sama. Sama v manželství s někým, kdo ho prý vlastně nechtěl. Raději někoho, kdo rozliší, kdy lže a kdy mluví pravdu. Nebo aspoň někoho, kdo dokáže říct narovinu Promiň, posral jsem to strašně, odcházím jinam. A pak se nediví tomu, co přijde. Že to není jednoduchá věc. Že je to fakt jakoby zrovna někdo umřel. Trauma, bolest, šok.

Už to konečně spolkni sakra! A já polykám, opravdu, denně se snažím ten humus spolknout a zpracovat. To, že jsem v slzách a na antidepresivech kojila půlročního syna, zatímco on si aranžoval nový život. Přibíjel si na její zeď své fotky, které ještě na podzim visely v naší hale. Lhal mně, lhal všem, lhal i sobě. Utekl od života, který jsme sotva vybudovali, z domu, ve kterém jsme spolu chtěli ty děti vychovat, před kterým jsme loni zasadili mladou lísku. Já polykám, že už si nikdy nebudeme grilovat večeři a těšit se, až děti usnou. Polykám, že už spolu nikdy nebudeme sedět na terase za soumraku, potom co ti tři konečně padnou. Nebudeme se z legrace přít, jestli syn řekne první máma, nebo táta, ani spolu sdílet to, že se z miminka pomalu stává malý tvrdohlavý a veselý kluk. Že už spolu nepojedeme obytňákem do Norska, ani si na léto nekoupíme staré kabrio. Že už ani nepojedeme společně o víkendu na houby na naše místo v lese. Že už se nikdy nemůžu pověsit na jeho ramena, když budu potřebovat. Že už se nestane nic z toho, pro co jsem deset let žila a na co se těšila. Čeho jsem si deset let vážila, toho štěstí, co mě potkalo. Ale vlastně nepotkalo. Polykám to, jen mi to zatím trochu vázne v krku, pardon.

Já na to ale trochu přišla. Proč jsou z toho všichni vyjevení, že to tak trvá. Vrátím se v čase asi o rok, když mi moje kamarádka na zahradě vyprávěla, že její manžel zrovna odešel za láskou svého života. Za pár týdnů o tom nikdo ani nevěděl. Hotová věc. Svět se točí dál. I můj se točil. Nikdo o tom už nemluvil, ani ona ne. Tohle všechno, co já, ona prožívala v tichosti a mlčky sama doma. Nikdo se už neptal a ona nemluvila. Spolkla to rychleji? Ne, jen mlčela. Tak jako mlčí všechny. A myslím, že jen ten, kdo to sám zažil, si uměl představit, jaké to je. Ostatní, mě tehdy nevyjímaje, už to přijali a nenapadlo je přemýšlet, jak jí je. Jestli je v pohodě. Už to bylo přeci dlouho. Já sama jsem strávila několik měsíců tím, že jsem bojovala. O svoji rodinu, o někoho, kdo o mě dávno nestál. Nevěřila jsem tomu, že nevidí, co vidím já. Že to pro něj nic neznamená. Bojovala jsem sama proti sobě. Než mi to všechno došlo. Už nebojuju. Ne za něj. Ne za nás dva. Teď už se snažím zachránit to, co mi zbylo, a spolknout hlavně to, že jsou v životě lidi, kteří vám slíbí celý svět. Ale když se nebe zatáhne, utečou se raději schovat. Zdrhnou. Stojím tu teda sama v dešti, nevím, co jsou kapky vody a co slzy, ale jedno vím jistě. Z cukru nejsem, protože zatím jsem se nerozpustila.

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.