Co teď musím

Musíš se už konečně sebrat! Musíš jít dál. Musíš mu ukázat, že to zvládáš a že ti na něm už vůbec nezáleží. Musíš myslet na sebe a na děti. Musíš začít jíst, už vypadáš strašně. Musíš na něj už zapomenout. Musíš se přes to konečně přenést. Už dost!

Jsou to čtyři měsíce. Nejdelší čtyři měsíce v mém životě. Zároveň je to jako lusknutí prstu. Já mám pocit, že život se ještě ani v nejmenším neusadil. Ostatní včetně něho mají samozřejmě pocit, že už jsem měla dostatek času a teď bych měla… měla bych spoustu věcí. Každý má nějaký názor, nějakou radu. A já jim to nezazlívám. Kdo nesedí v ohni, neumí si představit, jak to pálí. Loni v létě se moje dvě blízké kamarádky praly s něčím podobným. Jedna svou rodinu zachránila, druhá si teď střídá děti s jejich otcem a novou tetou. Tak jako já. Pamatuju si, jak mi to v slzách vyprávěly, jak mi to přišlo strašné, neuvěřitelné, oba to byly tak stabilní páry. Vsadili byste si na ně! Tak jako na nás, usměju se hořce při takové myšlence. Pak jsme to doma probrali, jenže svých starostí jsme už v tu dobu měli dost, takže tím to skončilo. Víc jsem je už nepodpořila a teď se za to stydím, zejména protože si neumím představit, jak bych to celé teď přežila já bez nich.

Ovšem ve světle vlastní zkušenosti, jak vzdáleně člověk vnímá cizí neštěstí, teď pozoruju, jak mi moje okolí dává najevo, že už stačilo. Už jsem se v tom smutku porochnila a pojďme dál. Jenže to je to, co mi zrovna dvakrát nejde. Nikdy jsem nebyla typ, co se z rozchodu za pár dnů oklepe. A to jsem byla sama za sebe, mohla jsem prospat víkend, odjet do hor, opít se do bezvědomí, najít si někoho jiného. Teď musím předstírat, že se nic neděje, loupat jablko, oblékat panenky, houpat, kojit a mami, pojď s námi stavět lego!

Chodím tajně brečet do koupelny. Moc tajná ale asi nejsem. Maminko, já se o tebe bojím, objímá mi starší dcera nohy a zvedá ke mně bradu. Nemusíš, uklidňuju ji. Ale sama nevím, jestli tomu věřím. Poslední dny mě zase srazily na kolena a chvílema mám pocit, že se nezvládnu už ani nadechnout. Hlavou mi donekonečna víří věty, obrazy, ve dne, v noci a neumím to zastavit.

Chystám legíny a mikinky na procházku, zavřu oči a zase ho vidím. Člověk, na kterého jsem spoléhala, i kdyby se svět sám do sebe bořil, na mě řve, ať už se konečně smířím s tím, že je konec a že jsem vlastně vůbec neunesla, že mě opustil. Jo, to asi neunesla. Kdo by něco takového unesl? Žít si svoje malé rodinné štěstí a jako mrknutím oka zůstat sama před Vánoci s miminkem a dvěma dalšími dětmi. Žít deset let s mužem, který se ze dne na den přestěhuje jinam, protože chce být taky šťastný. Žít nejlépe, jak umím a dozvědět se, že ten život byl špatně. Žít a najednou skoro nežít. Protože se mnou se žít nedalo.

Sedět v domku, co on vybral, z ruiny vlastníma rukama opravil, ve kterém jsme spolu vybírali každou dlaždičku a který nám štěstí nepřinesl. Sedět tady a myslet na to, jak on sedí v jiném domě a celé je to takhle už podle všeho a všech v pořádku.

V jakém vesmíru to žiju, že když odchází, musí s sebou kromě naší budoucnosti svýma slovama vzít ještě i velkou část minulosti? Udělat z ní jen moji iluzi. Naivní a pitomou.

Já to zvládnu. Vím to. Jen potřebuju víc času, prosím. A z těch lží rozbombardovaných trosek nám čtyřem zase postavím domov. 

Poznámka autorky: Jedná se o autorský text volně inspirovaný životem. Podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.