Čas, co nehojí

Už je to dva roky a stejně se mi pořád zdají sny, které tak věrně odrážejí tu míru ponížení a zrady, že se pokaždé vzbudím uprostřed noci a jen žasnu, jak může být vlastní mozek takový zrádce. Kolem mě oddychují děti a já v tu chvíli, i po té době, kdy on už vlastně stihl prožít další život, tak já pořád cítím bolest tak skutečnou, fyzickou.. až se bojím znovu zavřít oči. Přestože už jsem jinde, fakt že jo, tak z nějakého důvodu je asi potřeba, abych většinu nocí trávila tam v tom pekle. Tam, odkud jsem se málem nevrátila.

Jsou dny, kdy jsem si jistá, že mi praskne srdce. To se ale zatím nestalo, a tak chodím po tomhle městě, odvážím a vyzvedávám ze školy, nakupuju, zařizuju a celou dobu mám pocit, jako bych chodila s otevřeným hrudníkem. Tyhle Vánoce pro mě byly zase další milník. Poprvé potkávám tváří v tvář jeho novou paní u nás v obchodě. Jako by tu ve městě nebylo dost míst, kam si zajet pro rohlíky. Poprvé nepřipadá vánoční besídka dětí do mých, ale do jeho dnů. A tak tam s nimi jde on. On a celá jeho rodina. A jeho paní. Na besídku našich dětí. A poprvé taky trávím Štědrý den bez svých dětí. Protože tak na tom trval, že si je budeme střídat, a u soudu samozřejmě nebyla šance to zvrátit.

Tohle všechno je normální. Klasika rozvedených párů, nic nad čím by se ostatní pozastavili. Možná se spíš pozastaví nad tím, že mě to trápí. Po dvou letech. Jenže mě to rve na kusy. Já jsem si to nevybrala. Ty děti si to nevybraly. Přesto je tohleto z cizí vůle teď náš život.

Oba dva se snažíme, aby děti byly šťastné. Stejně si ale denně vzpomenu na tu jeho hlášku. Pro děti se nic nezmění. A nafackovala bych mu. Děti nejsou na Vánoce doma, nebudou se svou mámou. Jejich máma je na Vánoce sama. To není změna? Protože on má na ně taky právo, půl na půl. Šmik, stříháme jim jejich rozvrhy, dny, prázdniny. Já přesto všechno pořád dělám ten kalendář, toho hlídače všech docházek, doktorů, rehabilitací. Aby se toho pro ně teda měnilo aspoň co nejmíň.

A ne, nemyslím si, že to že on dál pokračuje v naší tradici jet s dětmi vybírat vánoční stromeček, jen s jinou partnerkou, je nutně špatně. I když je mi z toho na blití. Jen mě to fascinuje. Svět se ti zbortí, rozpadne se na atomy, ale kolem tebe se nezastaví nic. Všechno běží dál, jako by se nic nestalo. Jenom bez tebe. Jako bys nikdy nebyla, jako bys nikdy neznamenala vůbec nic pro něj ani pro lidi, co byli tvoje rodina.

Moje vina, řekli by mi jistě, kdyby na to měli koule.

Takhle můžu jen číst mezi řádky, v náznacích konverzací, které už teda stejně postupně utichly. Už o sobě nevíme, už si nepřejeme ani k Vánocům, už se mnou nemluví. Jsou uvnitř v domě, když si jedu vyzvednout děti tam, kde jsem kdysi taky žila. Kde jsme vychovávali první dvě děti. Už jsem pro ně cizí člověk, cizejší než osoba, která si vzala, co nikdy nemělo být její, která teď spí v posteli, kterou on vyráběl pro nás dva.

Ale dobře. Snažím se vžít do jejich mysli a částečně to chápu. Částečně. A proč ne úplně? Protože jsou to lidi, co byli svědkem všeho. Co se mnou plakali, nadávali, na něj, na ni, co to taky nechápali. Jsou to lidi, co drželi všechny tři moje děti chviličku po narození v náručí a stejně teď dokáží předstírat, že neexistuju. Existuju maximálně jako problém, jako ostuda, která kdyby nebyla, měli by klid.

Krev není voda, holka, to si pamatuj. Pamatuju, to už nikdy nezapomenu, slibuju sama sobě. Některý věci prostě zapomenout nejde. Kdybych to totiž udělala, tak bych zase začala ztrácet samu sebe, a to už nedovolím. Nikdy.