Chtěla jsem na chvíli zahlušit tu potřebu dostávat ze sebe všechno skrz písmena. Nedmýchat jeho nenávist, mít už konečně klid, ticho, hlavně už mi dej, proboha, pokoj. Ale ne. Zjistila jsem, že ta nenávist se neživí tím, co já dělám a nedělám. Můžu být rozumná, milá, nebo klidně hysterická, protivná i lhostejná. Je to vlastně jedno. Ta nenávist...

Měli jsme výročí. Rok ode dne, kdy mi řekl, že to nedáme. Kdy se sebral a odešel, uřízl pode mnou větev a nechal mě spadnout ksichtem přímo do bahna, chvíli před Vánoci. Nechal mě doma, v slzách, prosila jsem, křičela, neodcházej, bojuj, bojuj o nás přece! Jde umřít na bolest srdce, ptala jsem se sama sebe za ten rok tisíckrát....

Dlouho jsem se držela naděje. Sakra dlouho. A jeho to štvalo tak moc, že si přestal sypat popel na hlavu a začal mi ho sypat do očí. Dupal mi na prsty, za které jsem ještě z posledních sil visela nad propastí, do které jsem zoufale nechtěla spadnout. Myslel si, že se z toho za měsíc za dva oklepu, vždyť co...

Trápilo mě, že nemám odpovědi na svoje otázky. Že v tom přece není žádná logika. Nechápu to, o to víc to bolí. Proč? Prostě proč a proč takhle strašným způsobem? Zkus to neřešit, říkala mi máma. Pusť to z hlavy, nebo se z toho zblázníš. Bůh ví, že jsem se snažila. Ale nejsem zjevně ten typ. Neumím to. Jenže jak...