Bůh stejně neexistuje, řve na mě. To doufej, za to se možná i pomodli. Nechápu, že mu ze sebe není blbě. Ale neboj se, čumáčku, mně je blbě i za tebe. Byl jsi můj nejbližší člověk, můj domov, moje rodina, moje bezpečí. To všechno jsi byl. Až na to, žes vlastně nebyl. Lháři.

Dlouho jsem se držela naděje. Sakra dlouho. A jeho to štvalo tak moc, že si přestal sypat popel na hlavu a začal mi ho sypat do očí. Dupal mi na prsty, za které jsem ještě z posledních sil visela nad propastí, do které jsem zoufale nechtěla spadnout. Myslel si, že se z toho za měsíc za dva oklepu, vždyť co...

Trápilo mě, že nemám odpovědi na svoje otázky. Že v tom přece není žádná logika. Nechápu to, o to víc to bolí. Proč? Prostě proč a proč takhle strašným způsobem? Zkus to neřešit, říkala mi máma. Pusť to z hlavy, nebo se z toho zblázníš. Bůh ví, že jsem se snažila. Ale nejsem zjevně ten typ. Neumím to. Jenže jak...

Moje terapeutka je skvělá. Vždycky řekne něco tak trefného, že stačí si to tu a tam připomenout a nechat si tím pomoct. Vyprávím jí, jak ještě občas vzpomínám. A že to bolí, samozřejmě. No jo, to ale pijete jed z mrtvoly, že jo? A to je docela hnus, ne? Jo, to teda je, kývu. A tak se snažím ho nepít....