Víš, ty schody, po kterých teď chodíš každý večer domů, byly původně strmější. Ale nedalo se po nich pohodlně chodit a později ani jezdit s kočárkem, tak jsme je prodloužili. Botník, kam si po příchodu uložíš svoje střevíce, jsem si kupovala ještě do původního bytu, než jsem poznala manžela. Do bytu v centru hlavního města, kousek od místa, kde...

Chtěla jsem na chvíli zahlušit tu potřebu dostávat ze sebe všechno skrz písmena. Nedmýchat jeho nenávist, mít už konečně klid, ticho, hlavně už mi dej, proboha, pokoj. Ale ne. Zjistila jsem, že ta nenávist se neživí tím, co já dělám a nedělám. Můžu být rozumná, milá, nebo klidně hysterická, protivná i lhostejná. Je to vlastně jedno. Ta nenávist...

Měli jsme výročí. Rok ode dne, kdy mi řekl, že to nedáme. Kdy se sebral a odešel, uřízl pode mnou větev a nechal mě spadnout ksichtem přímo do bahna, chvíli před Vánoci. Nechal mě doma, v slzách, prosila jsem, křičela, neodcházej, bojuj, bojuj o nás přece! Jde umřít na bolest srdce, ptala jsem se sama sebe za ten rok tisíckrát....

Dlouho jsem se držela naděje. Sakra dlouho. A jeho to štvalo tak moc, že si přestal sypat popel na hlavu a začal mi ho sypat do očí. Dupal mi na prsty, za které jsem ještě z posledních sil visela nad propastí, do které jsem zoufale nechtěla spadnout. Myslel si, že se z toho za měsíc za dva oklepu, vždyť co...